Vyšel první svazek korespondence Bedřicha Smetany. Poprvé se poukazuje i na nedostatky ve skladatelově písemném projevu

03778988.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03778988.jpeg

Národní muzeum v Praze ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě zahájilo edici souborného kritického vydání korespondence Bedřicha Smetany. Jejími iniciátory, a zároveň autory, jsou Olga Mojžíšová (Muzeum Bedřicha Smetany) a Milan Pospíšil (Institut umění – Divadelní ústav).

Edice počítá celkem s šesti svazky. „Při práci na té korespondenci neustále přicházíme třeba na odkazy na dopisy, o nichž jsme netušili, nebo se objevují i dopisy zcela nové, které jsme neznali. Takže ten počet, který známe, a máme k dispozici, je okolo 2300 dopisů, ale určitě se v řádech jednotek bude ještě měnit“, uvedla muzikoložka a vedoucí Muzea Bedřicha Smetany Olga Mojžíšová.

První svazek má 900 stran a zahrnuje roky 1840 až 1862. To představuje polovinu Smetanovy celoživotní korespondenční aktivity a zahrnuje tak i několik jeho životních etap. „To první období končí rokem, kdy se Smetana definitivně vrátil ze Švédska do Čech a hodlal svou uměleckou existenci i svůj život zakotvit v Praze. Z tohoto období, ačkoliv je z hlediska života nejdelší, se zachovalo těch dopisů relativně nejméně,“ uvedl muzikolog z Institutu umění – Divadelního ústavu Milan Pospíšil. I další díly edice počítají s akcenty na mezníky ze skladatelova života. „V tom dalším svazku, který bude rozsahem víceméně stejný, tedy 300 dopisů, je tím mezníkem zase rok 1874, tedy rok, kdy Smetana ohluchl a musel se vzdát vedení opery Prozatímního divadla“, dodal Pospíšil.

03778738.jpeg

Aby byl pohled na smetanovskou korespondenci co nejvěrohodnější, zanechali editoři v přepisech dopisů vůbec poprvé i pravopisné chyby „Naši předchůdci se snažili tyto chyby vědomě odstraňovat. Byli si vědomi specifiky Smetanova psaného projevu. Především v češtině to bylo zřetelné, ale ona svá specifika měla i jeho němčina. Ale právě v době, kdy ta korespondence vycházela, tak nebylo dost dobře možné prezentovat národního klasika tak, že si to veřejnost vyloží, že neuměl česky. Při bližším zkoumání jeho písemného projevu, což dělali specialisté lingvisté, se ukázalo, že jeho čeština byla na celkem průměrné úrovni té doby,“ přiblížila Smetanův písemný projev Olga Mojžíšová. K tomu Miloslav Pospíšil dodává: „Musíme si ale také uvědomit, že se jedná o korespondenci, nebyly to texty určené k četbě. Nebyly to literární texty určené pro veřejnost, takže se k nim nedá přistupovat stejným způsobem jako k textům z české literatury devatenáctého století. A problémy nebyly jen ve Smetanově češtině, ale také v češtině jeho korespondentů. A podobné problémy byly i s němčinou. V devatenáctém století se proměňoval i německý pravopis, byl do jisté míry také neustálený, jako to bylo s češtinou.“

První svazek souborného kritického vydání korespondence Bedřicha Smetany obsahuje v chronologickém pořadí texty veškeré dochované skladatelovy korespondence (odeslané i přijaté) z let 1840–1862 a také údaje o dopisech dnes neznámých, jejichž existence je doložena z jiných zdrojů. Dopisy jsou uveřejněny v originálních jazycích a jsou opatřeny regesty a podrobnými věcnými komentáři v češtině a angličtině. Úvodní studie pojednávají o historii vydávání Smetanovy korespondence, o češtině a němčině jeho dopisů v dobovém kontextu a o jeho životních osudech do roku 1862.Většina publikované korespondence je dnes uložena ve sbírce Muzea Bedřicha Smetany, další jednotlivé dopisy či menší soubory pocházejí z dalších domácích i zahraničních institucí, některé byly poskytnuty soukromými subjekty.