Výběr z denního tisku, 31. října

V rámci minifestivalu Ostrava v Praze přivezla Komorní scéna Aréna do Divadla Komedie necelý rok starou inscenaci s názvem S nadějí, i bez ní. Autor textu, dvorní dramaturg Arény Tomáš Vůjtek spolu s režisérem a uměleckým šéfem Ivanem Krejčím převedli do divadelní podoby vzpomínkovou knihu Josefy Slánské Zpráva o mém muži. Jak píše v Lidových novinách divadelní kritik Vladimír Mikulka, vracet se k ohavnostem komunistické minulosti bývá na divadle ošemetné. Inscenaci hodnotí jako nejspíš vůbec nejpovedenější, jaká byla v Česku na toto téma za poslední roky k vidění.

Adaptace klasických látek nepřestávají lákat, konstatuje v Lidových novinách Jana Machalická. Redaktorka viděla dvě představení, a to Richarda III. v podání královéhradeckého Klicperova divadla a hru Anny Saavedry Kuřačky Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Richard III. v režii Davida Drábka se jeví jako kabaretní pásmo bláznivě travestující původní text. Hlavní roli ztvárnila Pavlína Štorková. Druhou hru, Kuřačky, redaktorka přirovnává k výborné variaci na Čechova. Ostravská inscenace dobře funguje i proto, že tu dobře funguje spojení autor-režie.

Na výstavu Možnosti dialogu do pražského domu U Kamenného zvonu zve Mladá fronta Dnes. Expozice se věnuje souvislostem mezi filmovou a volnou tvorbou Jana Švankmajera. A podle hodnocení kritika Radima Kopáče je skvělá. Výstava předvádí filmaře a výtvarníka nesmírně širokého záběru. „Přehlídka sice nenabízí nic, co by divák neměl možnost vidět v minulých letech na jiných výstavních místech, ale přináší nové kontexty, vztahy, detaily,“ všímá si kritik a dává 90 procent.

Dnes začneme Hospodářskými novinami, jejichž kulturní rubrika je prakticky celá zasvěcena dvojici umělců – Sonnymu Rollinsovi a Janu Švankmajerovi.

Jak už jsme v Mozaice informovali, Jan Švankmajer vystavuje v pražské galerii U kamenného zvonu. Výstava s názvem Možnosti dialogu – Mezi filmem a volnou tvorbou představuje slavné filmy vedle kreseb, grafik, koláží, frotáží, objektů a taktilního umění – zkrátka autorovu tvorbu v celé šíři.

V Hospodářských novinách se dnes dočtete bohatou recenzi výstavy i jejích jednotlivých podob. Pro diváka je podle Jana Gabriela dobrodružstvím sledovat a odhalovat právě onen vnitřní dialog mezi filmy a stylizovanými loutkami, animacemi, rekvizitami, a ostatní tvorbou. „Jak jedno působí na druhé, vzájemně se ovlivňuje často i v rozpětí dlouhých, letitých pauz.“

Rozsáhlé dílo nenabízí jistoty, nehledí na krásu, ale vyzařuje z něj něco mnohem důležitějšího – zneklidnění. „Nikdo si nemůže být náhle ničím jistý v dialogu, který vede autorova imaginace s okolní skutečností i s vnitřním světem, se svými sny, úzkostmi, obsesemi a démony,“ píše Jan Gabriel a dodává, že výstava je významným počinem Galerie Hlavního města Prahy.

Bílá hříva, saxofon a charakteristická červená košile – na druhé stránce kulturní rubriky Hospodářských novin najdete velkou fotografii Sonnyho Rollinse a také rozhovor s věhlasným americkým jazzmanem. V Hospodářských novinách saxofonista odpovídá na to, jaké bylo stěhování z manhattanského bytu kvůli útokům 11. září, jestli ho saxofon po osmdesátce už netíží na krku, na které spoluhráče vzpomíná a jestli je nebo není nostalgický.

Na otázku, zda by se po sedmi letech nechtěl vrátit také do nahrávacího studia odpovídá Rollins: „Chtěl bych udělat ještě jedno album, ale poslední roky vydávám jen živáky. Mám pocit, že moji současnou hudbu nejlépe zachycuje koncertní atmosféra. Navodit dobrou atmosféru ve studiu není lehké. A studené desky jsou nejhorší. Ty bez jiskry.“

Velký rozhovor najdete dnes v Lidových novinách. Minulý týden zažíval významnou návštěvu český literární svět. Do Prahy se vrátil Gao Xingjian – naši posluchači ho měli možnost slyšet v Mozaice speciál 25. října a stále ještě je k poslechu na našem webu.

Jiří Peňás se s čínským nobelistou sešel v pražské kavárně Slavia a právě ta inspirovala první otázky – kavárenský život spisovatel vede i v Paříži, Číně je naopak vlastní kulturní život v čajovnách. Dále se Peňás ptá na Čínu, Evropu, psaní a román Hora duše, jehož české vydání přijel nobelista podpořit.Hora duše vznikla za velkého osamocení. „ale byla to samota velmi užitečná.“ Ta je totiž „důvodem, proč se člověk pustí do psaní. Pouze o samotě začíná člověk o sobě skutečně přemýšlet. Samota je předpoklad k tvorbě.“Před Horou duše Xingjian už publikoval, byl docela známý spisovatel, dramatik a překladatel, psal ale prý s autocenzurou i cenzurou ještě v Číně. Hora duše pak souvisela s jeho útěkem a exilem.Dnes už se spisovatel považuje za Francouze čínského původu – větší část tvorby napsal mimo Čínu. Jak říká: „Nejsem vlastně čínský spisovatel, jsem francouzský spisovatel, který píše čínsky. Dovolávám se sice staré Číny, kterou jsem znal ze svého dětství, ale od mládí jsem se zajímal o Západ. Původně jsem dramatik, divadelník a víc než to, snažím se o vytvoření univerzálního jazyka. Nejsem ani režimista ani disident, ani exulant, jsem umělec.“

Do třetice jeden rozhovor najdete také v Právu. A to rozhovor s Martou Kubišovou u příležitosti jejích zítřejších sedmdesátých narozenin.Zlatá šedesátá je titul kolekce šesti CD, které vydal u této příležitosti Supraphon. Obsahuje 125 písní, prakticky vše, co do svých osmadvaceti let v letech 1963–1970 zpěvačka nahrála. Radmila Hrdinová se jí ptá, zda v 60. letech vnímala jejich kulturní výjimečnost, ptá se na písně a příběhy s nimi spjaté, na různé verze Modlitby pro Martu – z roku 1968 a 1989. Kubišová za svůj přínos považuje to, že lidi učila poslouchat češtinu. Měla prý štěstí na dobré textaře, zpívat češtinu tu ale prý nikdo neuměl.

Na scéně Státní opery uvedl balet Národního divadla v premiéře nové představení Amerikana III. Na repertoár se tak dostala díla tří legendárních choreografů a tentokrát i s živým orchestrem. Lucie Dercsényiová v Lidových novinách popisuje detailně jednotlivé choreografie a jejich nastudování, které je pro balet zatěžkávající zkouškou. Platí prý, že čím starší choreografie, tím křehčí a méně čitelné obrysy.

Amerikanu III hodnotí také Nina Vangeli v Hospodářských novinách. Komponovaný večer prý až příliš prozrazuje výchovné pohnutky. „Každá z částí večera působí, jako by byla určena jinému divákovi – generačně, estetickým názorem a mírou zasvěcenosti. Každý si možná vybere takzvané něco, ale večer tím postrádá homogennost, nemá působivost jako celek, nevysílá poselství.“