Výběr z denního tisku, 27. března

Do třetice k Febiofestu: v Lidových novinách najdete krátký článek o nové sekci festivalu. 3D filmy ze světové produkce jsou tu ve zkratce představeny. Objeví se Wendersova Pina, polský historický film režiséra Jerzyho Hoffmana Varšavská bitva 1920, ale také japonsko-nizozemské Trápení, film Takashi Shimiza vyprávějící děsivý příběh dvojice Japonců, které pronásleduje plyšový králík.

Tři velké nové filmy rozebírají ve velkých kritikách tři velké deníky. V Mladé frontě hodnotí Mirka Spáčilová nový filmový trhák Hunger games. Příběh zvrácené reality show totalitní země, kde o život bojují dívky a chlapci ve věku 12 let je prý rozhodně rafinovanější než Stmívání a zralejší než Harry Potter, se kterým sdílí solidní řemeslo bez osobního rukopisu. Paradoxně ale prý film šíří to, co sám pranýřuje: krev v přímém přenosu. Hunger games si vysloužili 60 procent.

V Právu hodnotí Věra Míšková novou adaptaci Maupassantova Miláčka. Do filmu se prý podařilo obsadit atraktivní, ale ne vždy ideální hereckou sestavu. Hlavní roli ztvárnil filmový upír Robert Pattinson. Ten ale prý z Maupassantova Miláčka nemá ani trochu. Stejně tak on jako celý zbytek filmu prý postrádá sexappeal, který z románu i Paříže v něm zobrazované vyzařuje. „Navíc je rozvleklý a převážně nudný, dvouhodinová délka je téměř nesnesitelná,“ píše Míšková a hodnotí 50 procenty. V Právu mimochodem najdete v příloze Film také rozsáhlý rozhovor s Miroslavem Krobotem ohledně nového filmu Okresní:Přebor.

Do třetice ještě z Lidových novin. V nich představuje Ondřej Štindl film skotské režisérky Lynne Ramsay Musíme si promluvit o Kevinovi. Velký triumfální návrat filmařky, ověnčený cenami a promítaný v Cannes, zobrazuje příběh Evy, jejíž syn zavraždil v promyšleném aktu svoje spolužáky. Eva žije ve městě sama dál a zároveň přebývá v minulosti mezi obrazy z let, které se synem prožila. Podle autora článku je to „velmi elegantně provedená depka. Vlastní elegancí je ale [film] trochu přidušený [a] subtilní otázky v něm střídají až prvoplánové momenty.“ Lidové noviny také informují o vydání filmových záběrů z koncertů skupiny Plastic People of the Universe. Jde o dvouhodinový záznam obsahující soubor téměř všech filmových záběrů, na nichž se slavná kapela objevila mezi lety 1969–1985. Filmy natáčené přáteli a známými obsahují roztřesené, rozmazané, z podivných úhlů zabírané vlasaté zjevy. „I tak to, co vzniklo a zachovalo se, představuje poměrně ucelený historicko-společenský portrét skupiny,“ píše Jiří Peňás.

Dnes je mezinárodní den divadla. V hledištích divadel na celém světě se bude číst poselství, jehož autorem je každoročně nějaký významný divadelník. Letos je to John Malkovich a podstatnou část poselství otiskuje dnešní Právo.

K divadlu se jako každé úterý dostávají v rubrice Divadelní úterý také dnešní Lidové noviny. Kromě recenze na novou inscenaci Švandova divadla Crash u potoka v nich najdete také krátkou glosu Jany Machalické k plánovanému brněnskému vypsání konkurzů na šéfy městských scén a také zamyšlení nad výběrovým řízením na ředitele Národního divadla v Praze.

Crash u potoka hodnotí Vladimír Mikulka. Variace na téma Karolíny Světlé pod záminkou svatební oslavy svede dohromady nesourodou skupinu osob, ze kterých s vypitým alkoholem padají společenské masky. Ústřední bodem románu je vztah novomanželů, Štěpána a Evy a jejich rodinné historie. Ve Švandově divadle je však vše „halabala sesypané do jednoho opileckého večera a smysl dění se vytrácí“. Už samotná základní situace jejich lásky je vyvedená dost ledabyle: Štěpán Patrika Děrgela není okouzlující miláček žen, ale nevýrazný kluk bez osobního kouzla a Eva Martiny Krátké si prý vystačí s vytřeštěným výrazem zestárlé panenky. Mikulka uzavírá: „Dodo Gombár nazval Crash u potoka trapnou komedií. Je to označení možná výstižnější, než by mu samotnému bylo milé“, trapně totiž působí i řada výstupů míněných smrtelně vážně. O Crashi u potoka jsme mluvili ve včerejší odpolední Mozaice, kterou najdete v archivu na našich stránkách.

Jana Machalická v Lidových novinách rozebírá výběrové řízení na nového ředitele Národního divadla. Krátce připomene, jak takové konkurzy standardně probíhají v zahraničí, podiví se nad celkovou neprůhledností a kvazi fundovaností procesu – například nad tím, že ministerstvo úzkostlivě tají jména členů komise anebo, že se stále ohání analýzami odborníků z oboru, které ale nikdo nikdy neviděl – předestře úkoly, které na nového ředitele budou čekat a uzavře: „Ministerstvo si skutečně výběrové řízení představuje jako Hurvínek válku.“

Od divadla k výtvarnému umění se dostaneme v kulturní rubrice dnešních Hospodářských novin. V nich totiž najdeme rozsáhlý rozhovor s šéfem Národní galerie Vladimírem Röselem a s jeho náměstkem, kunshistorikem Vítem Vlnasem. Příležitostí k rozhovoru je nová výstava současného umění Ostrovy odporu a jeho hlavním tématem je fungování Národní galerie: výška státního příspěvku, dočasné sloučení sbírek moderního a současného umění se sbírkou umění 19. století a výhledy do bezprostřední budoucnosti. Z nich se bohužel nedozvíme jména kurátorů, které vedení galerie osloví pro nové výstavy.

Hospodářské noviny se dále zabývají novým sci-fi filmem Hunger games. „Po upírech nabízí Hollywood mládeži revoluci“, píše Jindřiška Bláhová. Adaptace populární knihy pro mládež utržila za první víkend v USA 155 milionů dolarů. O tom mimochodem informují také Lidové noviny v příloze Téma a Mladá fronta Dnes. Hunger games je příběh reality show, která napomáhá ovládat masy rozkastované země a příběh šestnáctileté Katniss, která se sama do soutěže nabídne místo vlastní sestry. Hlavní hrdinka je ale prý nevýrazná, režie pramálo odvážná a vše je udržováno v hranicích politické korektnosti. Od brutality gladiátorských bitev a temných témat se režie raději utíká k fetišizaci luxusu a „avizovaná reflexe současné společnosti s narůstajícím dohledem státu a ekonomickou nejistotou je pak film harlekýnově bezpečný“.

Z knižních novinek: Mladá fronta krátce zpravuje o nově vydaném souboru textů Karla Kryla pod názvem Země lhostejnost. Fejetony o politice a veřejném životě z doby před dvaceti lety jsou v článku i několikrát citovány a stále z nich prý sálá otevřenost, pravdomluvnost a výsostná političnost: „ne ve smyslu politické angažovanosti, ale lidské zodpovědnosti za veřejný život“, píše Vladimír Mikulka.

Dnešní Právo nakonec perem Františka Cingera recenzuje nově vydaný román intelektuála, překladatele a spisovatele Vladimíra Mikeše, Škodlivý prostor. Příběh dvojice mladých manželů, kteří se přestěhovali do bytu nad prodejnu potravin vyluzující rušivé zvuky, vznikal v letech 1963 až 1968 a když měl být vydán, sazba byla rozmetána. Jazykově bohatě vrstvené vyprávění, širší existenciální význam, postavy bojující proti lhostejnému, nepřátelskému světu, to vše si vysloužilo 85 procent.