Výběr z denního tisku, 20. září

Americká prohibice, pistole a chlast... Tak zní hlavní titulek kulturní strany dnešního Práva. Ten příběh se prý opravdu stal. Americký spisovatel Matt Bondurant ho vypráví v knize Krajina pašeráků jako příběh svého dědečka a jeho dvou bratrů. A australský režisér John Hillcoat ho natočil pod názvem Země bez zákona.Příběh trojice paličů whisky v USA třicátých let, za prohibice, napsal podle Bondurandova románu Nick Cave a zároveň k filmu dělal i hudbu.Dobře napsané postavy jsou výtečně obsazené. Na hereckých výkonech je postaveno hodně, ale neméně zdařilá je atmosféra, film je pak vystavěný na westernovém základě, jen koně jsou pod kapotami aut.„Výborný žánrový film baví tak, jak už bavily mnohé. Jednou za rok je to radost,“ uzavírá Věra Míšková a hodnotí 90 procenty.

Zemi bez zákona se věnuje také Ondřej Štindl ve filmovém čtvrtku Lidových novin. Podle něj naopak přes očekávání film působí jen jako sbírka ingrediencí bez ladu a skladu, které nejsou spojené dramatickou linií, nanejvýš snahou zalíbit se.Film je mdlý, v něčem i rutinní a jako by na něm nikdo nebyl zaangažovaný. Krajina jihu vypadá jako vyšisovaná fotka, krev teče hojně a bolestivě, zároveň ale jako kdyby ve filmu o nic nešlo. Příběh je předvídatelný a herci to moc nemohou zachránit.

Jako nejsilnější filmovou novinku týdne Zemi bez zákona hodnotí Mladá fronta. „Nick Cave psal scénář i hudbu jako cituplné osobní vyznání westernu – je sice předvídatelné od lásek přes vyfintěné městské zlo po klukovské vzpoury, ale opravdu zvládnuté. Byť se člověku zdá, že už to vše viděl, tradici ocení. Nic víc, nic míň,“ píše Mirka Spáčilová.

Dalším filmovým tématem novin je Největší přání.V Lidových novinách o dokumentu čteme: „Olga Špátová se úkolu ujala s energií a zaujetím“. Se změnou režimu se rozšířila možnost subjektivního výběru mladých respondentů ankety a Špátová ho zároveň rozšířila generačně – oslovovala i mladé dospělé, jako např. dirigenta Jakuba Hrůšu. Největší přání přináší podle recenzenta Marcela Kabáta sebevědomý, neufňukaný pohled kupředu, víru, že na tomhle světě je možné navzdory hendikepům mnoho dokázat. Zároveň je ale jisté, že člověk tu a tam narazí na mladé lidi, jejichž výpověď by složila zase docela jiný generační obraz.

Lék na blbou náladu, tak svou recenzi nazval Jan Foll v Hospodářských novinách. Stejně jako Jana Špátu, zajímá podle něj i jeho dceru víc individuální činorodost než sebeangažovanější kolektivismus. Svou koláž komponuje jako oslavu lidské jedinečnosti. Narozdíl od Heleny Třeštíkové není Špátová tak analytická, od Olgy Sommerové zase nepodědila rozhořčenost. Největší přání prostupuje radost z lidských možností, která ale není bezbřehá. Stín na film padne například v epizodě s nevyléčitelně nemocnou mladou ženou, jejíž konec ve filmu oznámí lakonický titulek. Nejde tedy o utápění se v optimismu.Olga Špátová nedává na žádnou z naznačených otázek jednoznačnou odpověď, své přesvědčení manifestuje ale vždy tím, že shovívavě pozoruje lidskou mnohoznačnost a kultivovaně ji převádí. Píše Jan Foll v Hospodářských novinách.

Už včera jsme ve výběru z tisku mluvili o švédském bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Přečíst si včerejší výběr stále můžete na našem webu.Dnes o románu píše Klára Kubíčková v Mladé frontě.Variace na téma Forresta Gumpa vychází z výborného nápadu, rychle se ale vyčerpá. Hlavní postava naivně proplouvá historickým děním a potkává jednoho nechvalně známého státníka za druhým. To, co je na začátku překvapivé, ve chvíli, kdy stojí Alan před osmým pohlavárem, působí prázdně. I tak si román vysloužil 70 procent, prý jde o optimistické čtení, které dělá z pohnuté evropské historie grotesku.

Mystérie, to je pro Helenu Kardovou výstava děl Jiřího Georga Dokoupila v pražské galerii Miró. Jmenuje se Nové religiózní obrazy – na dvojici z nich se v reprodukci můžete podívat v dnešních Hospodářských novinách. Po velké výstavě v jízdárně Pražského hradu vytvořil letos Dokoupil obrazy na míru komornímu kostelu sv. Rocha.Dokoupil nepřekonává s lehkostí jen státní hranice mezi svými ateliéry v Praze, Rio de Janeiru, Madridu, Berlíně a na Tenerife, ale také hranice výtvarných technik a stylů. Díla, která nemaluje štětcem, ale mýdlovými bublinami či sazemi, se stala jeho jednoznačným atributem. Výstava v Galerii Miró navíc potvrzuje, že se autor nebojí opustit ani území svých obvyklých motivů. Tentokrát totiž nezobrazil plamenem svíčky své nejznámější leopardy nebo ženské akty, ale právě náboženské postavy.