Jedna z prvních slavných amerických prozaiček. Jaký život vedla Edith Whartonová?

Paní Ansleyová zůstala dlouho bez hnutí. Teď se však zvolna obrátila na svou společnici: „Já ale nečekala, on všechno zařídil, byl tam, a dovnitř nás pustili hned,“ řekla. Paní Sladeová odskočila od zábradlí. „Tak on tam byl? A pustili vás dovnitř? Teď prostě lžeš!“ vypukla hněvem.
Hlas paní Ansleyové se projasnil a zněl udiveně: „Ale jistě, že tam byl. Přirozeně, že přišel.“
„Přirozeně?! Jak věděl, kde tě najde? Mluvíš z cesty.“
Paní Ansleyová zaváhala, jako kdyby se rozmýšlela. „Já jsem mu totiž odpověděla. Napsala jsem mu, že tam budu. Takže přišel.“
Paní Sadeové vylétly ruce k hlavě. „Ach bože! Tys mu napsala! V životě by mě nenapadlo, že mu odpovíš.“
„Žasnu, že tě to nenapadlo, když si ten dopis psala.“
„Musela jsem být slepá. Byla jsem vzteky bez sebe.“
Paní Ansleyová vstala a zahalila se do kožešinového límce. „Ochladilo se. Mělo bychom jít. A je mi tě líto,“ řekla a zavázala si kožešinu kolem krku.
Ta nečekaná slova paní Sladeovou bodla: „Ano! Měly bychom jít.“ Sebrala si kabelku a plášť. „Nechápu, proč by ti mě mělo být líto,“ zamumlala.
Paní Ansleyová se napřímila a zahleděla se směrem k temné hmotě kolosea. „No protože jsem tu noc nemusela čekat.“
Paní Sladeová se nervózně zasmála: „Ano, tenkrát si nade mnou vyhrála. Ale asi bych ti to neměla mít za zlé po takové době. Nakonec jsem získala všechno já. Měla jsem ho pětadvacet let. A tys neměla až na ten jediný dopis, který nenapsal, nic.“
Paní Ansleyová se opět odmlčela. Rozvážně vykročila ke dveřím z terasy, a pak se obrátila zpátky na svou společnici. „Měla jsem Barbaru,“ řekla a před paní Sladeovou zamířila ke schodům.
Edith Whartonová: Římská horečka, překlad Hana Ulmanová