Modrý hotel. Život Stephena Cranea byl krátký, ale přímo nabitý dobrodružstvím různého druhu

Hotel Palace ve Fort Romperu byl natřený světle modrou barvou – oním odstínem modře, jaký mají nohy jednoho druhu volavek, takže se pták jasně rýsuje na jakémkoliv pozadí. Hotel Palace byl proto stále křiklavě nápadný a oslnivá zimní nebraská krajina vypadala vedle něho jako šedivá bažinatá tišina. Stál osamoceně na prérii, a když padal sníh, město, dvě stě yardů vzdálené, nebylo vidět. Když však cestující vystoupil na nádraží, musel kolem hotelu Palace projít, než narazil na shluk nízkých dřevěných domů, z nichž se skládal Fort Romper a nepřicházelo v úvahu, že by cestující kolem hotelu Palace prošel aniž se na něj podíval.

Majitel hotelu Pat Scully se osvědčil jako mistrný stratég při výběru barev. Je pravda, že když se za jasných dnů přes Fort Romper řítily velké transkontinentální expresy, dlouhé řady pohupujících se pullmenů cestující při tom pohledu žasli. A vybraná společnost zvyklá na hnědě červené barvy a temně zelené odstíny východu dávala svým posměchem najevo politování, odpor i zděšení. Avšak podle občanů tohoto prérijního městečka a lidí, kteří tam běžně jezdívali, Pat Scully skutečně něco dokázal – s tou hojností a nádherou, s vyhraněnými názory, společenskou povzneseností a sobectvím, které proudili den co den po kolejích přes Romper neměli obyvatelé městečka nic společného. Jakoby pohled na takový rozkošný modrý hotel nebyl sám dostatečně lákavý, zvykl si Scully každé ráno a večer zajít naproti k vlakům, které nespěchaly a v Romperu stavěly. A na každého, koho viděl se zavazadlem v ruce zaváhat, vyrukoval se svými lákadly.
Stephen Crane: Modrý hotel, překlad Eva Masnerová