Vojtěch Matocha: Prašina je knížka, jakou jsem vždycky chtěl číst skautům na táboře
Představivost dětí i jejich rodičů v posledních měsících zaměstnávají příběhy Jirky a dívky jménem En. V dobrodružné knize Prašina, která se odehrává v jedné pražské čtvrti na pomezí reality a fikce, je v život uvedl Vojtěch Matocha. U příležitosti vydání druhé Prašiny s podtitulem Černý merkurit ho do Vizitky pozvala Blanka Stárková.
Spisovatel a programátor Vojtěch Matocha se narodil v Olomouci. Přestože deset let žije a pracuje v Praze, dodnes je spjatý s tamním skautským oddílem, který dokonce na dálku vedl a s nímž dodnes jezdí na tábor do Jeseníků.
Skautské zážitky – třeba táborová povodeň nebo rozbitá roura od kamen, ale i zcela osobní strach z výšek nebo uzavřených prostor – se výrazně propsaly do jeho dobrodružné knihy Prašina. První díl se zalíbil dětem i kritice, byla nominovaný na řadu literárních cen a několik jich také získal. Druhý díl vyšel letos v říjnu a ve vývoji je také film, který se ovšem nebude točit ani v Praze, ani v Olomouci. Obě města už mají svá historická centra příliš pěkně opravená.
V očích autora ovšem Prašina není primárně dětské čtení. „Napsal jsem takovou knihu, jakou bych si sám chtěl přečíst. Z tábora jsem měl vyzkoušené, jak na malé skauty fungují dobrodružné knížky, věděl jsem, jaký musí mít rytmus, aby děti udržely pozornost. A doufal jsem, že tu svoji budu moct číst vlčatům na táboře před spaním,“ řekl v rozhovoru s Blankou Stárkovou.
Do Vizitky si Vojtěch Matocha vybral vesměs filmovou hudbu. Skladba z filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži přesně vystihuje, co má sám na uměleckých dílech rád: příběh a jasnou emoci. Protože Matocha není typem autora, kterému děj kvete na papíře v průběhu psaní, měl vše dopředu promyšlené. „V tomto směru mi dost pomáhá moje analytická část mozku,“ odkazuje na profesi programátora. „Musím mít jistotu, že v příběhu nebude moc anebo naopak málo postav, že napínavé momenty v něm budou rozložené rovnoměrně.“
Žádná mapa nebude
Právě precizně vystavěná atmosféra plná napětí je něco, co děti na Prašině oceňují. „Během diskusí mi říkají, že se při čtení opravdu bály. Mají pocit, že v jiných knížkách je autoři šetří, je prý na nich vidět, že s nimi nejednají jako rovný s rovným,“ podotýká spisovatel s tím, že všechny diskuse s dětskými čtenáři ale otevírají zcela světské dotazy. Matocha musí nejprve přesvědčivě odpovědět, zda má raději fotbalistu Messiho, anebo Ronalda.
Čtěte také
Prašina je imaginární místo, kde se čas zastavil v 19. století. Je zasazený do prostoru mezi Karlovým a Václavským náměstím v Praze, žádnou konkrétní mapu ale nemá. Nedostanou ji proto ani filmaři, kteří ji po Vojtěchovi Matochovi požadovali.
„Řekl jsem, že žádná mapa nesmí vzniknout. Nechci, aby se Prašina zhmotnila. Nechci, aby se ztratil ten předěl mezi konkrétním a tajemným.“
Do jaké míry se Prašina inspirovala Foglarovými Stínadly? Která pražská místa „fungují“ v literatuře nejlépe? Co výjimečného dnes děti zažijí ve skautském oddíle a jaký charakter mají postavy Jirky a En? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
