Vlast je prostor, který sdílíme, ale nechápeme ho všichni stejně. Fernando Aramburu představuje román o fanatismu, vině i odpuštění
Baskičtí teroristé v roce 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh zdaleka nekončí.
Rozhodne se vrátit na místo událostí, do městečka a do domu, kde před vraždou žila. Chce totiž zjistit, kdo střílel. Tak začíná román Vlast španělského básníka, prozaika a esejisty Fernanda Aramburua. Napínavý text o ideologickém fanatismu, zaslepenosti a pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, nyní vychází v českém překladu v nakladatelství Akropolis. Ve Španělsku získal Cenu kritiky, Státní cenu za literaturu nebo ocenění F. Umbrala v kategorii Kniha roku.
V románu Vlast se vracíte k nedávné španělské historii, kdy i za cenu násilí a vražd nevinných lidí se příslušníci ETA nezdráhali prosazovat svůj nacionalismus a zdůrazňovat svou identitu – včetně jazyka, kultury, historie. Proč jste měl potřebu otevřít prostřednictvím románu tohle téma?
V románu mluvím o něčem, co je velmi osobní. Já sám pocházím z Baskicka, ze San Sebastianu, a věci, o kterých v románu píšu, se mě bezprostředně týkají. Nechtěl jsem vyprodukovat nějaké románové sdělení. Chtěl jsem vyprávět příběhy obyčejných lidí, příběhy, které se staly a které moji krajané zažili. Chtěl jsem vykreslit realitu takovou, jaká je: jako kaleidoskop nejrůznějších, často protichůdných názorů a pohledů na hodnoty i na realitu.
Těch příběhů a zároveň pohledů je ve vašem románu celkem devět, což je počet hlavních postav. Mezi nimi vyčnívá Bittori, starší žena, které ETA zabije manžela. Na začátku románu se rozhodne vrátit do městečka, kde před lety k útoku došlo, aby zjistila, kdo vraždil. Koho jste v Bittori stvořil? Jaké motivy a témata tato postava přináší do románového pletiva?
Bittori je jednoduše řečeno oběť násilí, oběť terorismu. Jednoho dne přijde o manžela a celý život se jí obrátí naruby. Opustí své rodné město, což by jinak nikdy neudělala, a pokouší se začít znovu. Neschopnost přijmout manželovu smrt a potřeba zjistit, co se vlastně stalo, ji ale po letech přivede zpět. Je to žena silného charakteru, a proto se odmítá vzdát. Chce spravedlnost a její největší motivace je, aby se jí viníci omluvili. Chce, aby jí požádali o odpuštění, toho chce dosáhnout za každou cenu. Přestože po řádění ETY je v Baskicku řada žen, které ovdověly kvůli teroristickým útokům, Bittori není postava, za kterou by stál konkrétní předobraz. Baskické ženy se jí ale v mnohém podobají a ona se podobá jim.
Na návratu Bittori do městečka se ukazuje, jak fanatismus poznamenává nejen vztahy mezi sousedy, ale i vztahy mezi nejbližšími – mezi manželi, sourozenci, rodiči a dětmi. Co se vám podařilo říct o vlivu fanatismu na ty nejužší mezilidské vazby?
Není náhoda, že román se jmenuje Vlast. Vlast totiž není jen zeměpisný a politický prostor, ale i prostor mentální, myšlenkový a emocionální, který v románu všichni sdílejí. To ale zdaleka neznamená, že všichni ho chápou stejným způsobem, že všechny ovlivňuje stejně. I proto je v románu devět postav. Věděl jsem, že je to rozumný počet na to, aby vznikl komplexní obraz společnosti. Z jejich života může čtenář posbírat řadu jednotlivostí a složit si z nich celistvý celek. Šlo mi o pohled pod viditelný povrch věcí. O pohled do soukromí lidí – do jejich domácího života, lásky, sexu, volného času, zkrátka do všeho, co lidé v soukromém životě dělají. Ukázat tuto stránku života byla má hlavní motivace.
Vaše postavy nepostrádají detailní psychologickou kresbu. Jak jako autor postupujete, abyste na papíře vytvořil komplexní osobnostní profil, živoucí lidskou bytost?
Aby člověk napsal dobrý román, potřebuje dvě věci. Musí umět dobře psát a musí dobře znát lidskou duši, nitro člověka. Věřím, že se mi během života podařilo ovládnout obojí. Už dlouhá léta pracuji jako spisovatel se svým rodným jazykem, takže si dovolím říct, že v tom mám velkou praxi. A co se týče poznání člověka, pak musím říct, že miluji lidské bytosti. Rád je pozoruji. Rád pozoruji jejich gesta, to jak vypadají, jak mluví, jak se chovají. Je to záliba, kterou mám od dětství, od doby, kdy jsem jako malý kluk chodíval do kostela. Strašně jsem se tam nudil. Abych se zabavil, pozoroval jsem přítomné a v duchu jsem jim připisoval nejrůznější příběhy i myšlenkové pochody. V okamžiku, kdy jsem psal svůj první román, se ukázalo, že zrovna tato odvěká záliba se mi dost hodí. Nikdy jsem to tak úplně neopustil a myslím, že ani neopustím.
Román se ve Španělsku těší velkému zájmu, od doby vydání v roce 2016 se ho prodalo víc než milion výtisků. Oslovuje ale i lidi z jiných koutů Evropy a světa, byl přeložen do 31 jazyků… Čím to podle vás je?
Možná je to zkrátka dobrý román (smích). Pravdu má ale asi můj německý vydavatel, který tvrdí, že je to tím, že tento román vypráví univerzální příběh. Tedy příběh, kterému rozumí nejen Španělé, ale lidé odkudkoli. Vlast vypráví lidská dramata, ve kterých se mohou čtenáři nalézt, mohou se jich účastnit. A to čtenáři dělají rádi. Rádi nacházejí sami sebe v literárních postavách. Ačkoli v románu se mění historická doba, společenský kontext i prostředí, zůstávají tu běžné lidské životy a jejich univerzální témata. A to lidi dojímá, osobně se jich to týká.
V souvislosti s vaším románem není možné nezastavit se nad tím, co se v současné chvíli děje v Katalánsku. Před dvěma týdny vynesl soud verdikt nad politiky, kteří v roce 2017 pod vedením tehdejšího předsedy vlády Carlese Puigdemonta vyhlásili referendum o nezávislosti Katalánska. Dohromady byli odsouzeni ke sto letům odnětí svobody. Jak vnímáte to, co se v Katalánsku děje? A co říkáte na výši trestů?
Celou situaci sleduji z Německa, kde už řadu let žiji. Tím je také dán obraz věcí, který se ke mně dostává. Každopádně to vypadá, že představitelům katalánského boje za nezávislost se dobře daří šířit jejich propagandu. To je vidět už na číselném údaji, tedy stoletém trestu. Zdá se, že tento trest je velmi tvrdý, což ale není pravda, protože platí pro všechny zúčastněné dohromady. Faktem je, že tito lidé budou zanedlouho zase na svobodě. Nutné je říct, že jde o hnutí anti-demokratické, v rozporu s demokracií. V roce 1978 hlasovalo 97 procent Španělů pro novou ústavu, a to včetně Katalánců. Španělsku trvalo víc než dvě stě let, než si vytvořilo fungující demokracii. Byl to dlouhý a bolestný proces, který teď Katalánci ničí ve svém vlastním zájmu. V zájmu usurpovat si kus země, který chtějí odtrhnout od Španělska. Já osobně nepochybuji o kompetenci soudů, které rozsudek vynesly. Soudy byly veřejné, každý je mohl sledovat, obvinění měli své obhájce. Soud proběhl tak, jak měl. Nejde tu o politické vězně a nestala se tady žádná nespravedlnost. Tito lidé nebyli odsouzeni za své myšlenky, byli odsouzeni za své činy – porušili zákon.
Zpět k vašemu románu, na jehož základě se připravuje seriál v produkci HBO. Participoval jste na něm jako autor scénáře? A jak si v ideálním případě představujete převedení románu do filmové podoby?
Na seriálu jsem se rozhodl neparticipovat, protože na filmovou, potažmo televizní řeč nejsem odborník. Také jsem velmi důvěřoval lidem, kteří u zrodu seriálu stáli. Četl jsem scénář, který jsem schválil, protože mi připadal vynikající. Viděl jsem i ukázky některých scén, které se mi zdály skvělé. HBO zpočátku nemělo být producentem seriálu, do projektu se vložilo až v průběhu. Díky tomu získal projekt mnohem víc peněz, mohlo se točit na více místech, s více herci, s větším komparzem. Seriál tak získal mnohem působivější rozměry. Důležité pro mě bylo, že scenárista a producent seriálu Aitor Gabilondo pochází ze stejného města jako já. Vyrostl v Baskicku, takže do příběhů, které přináším v románu, je také osobně ponořený. Stejně jako já je přesvědčen, že vidět příběh tak, jak se stal, může být ozdravnou, katarzní zkušeností. Že je nutné vidět ho nejen z vlastního pohledu, ale ze všech možných stran, bez jakékoli ideologie. Myslím, že to se seriálu povedlo. Těším se na premiéru, která by měla být zkraje roku 2020.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
