Vít Kaláb: Dám se poddat – recenze
Knihu s názvem Dám se poddat vydalo jejímu autorovi, Vítu Kalábovi, nakladatelství 65. pole s podtitulem Povídky. Hudebník Václav Koubek ji na obálce doporučuje tvrzením, že jde o „veselou knížku“, i když se v ní hrdina občas ocitá v trpkých situacích. Jestli je poměr radosti a smutku, optimismu, melancholie či skepse v tomto souboru krátkých příběhů čerpáno „ze života“ a poměr jednotlivých přísad je vyrovnaný, se v recenzi pokusila zjistit Milena M. Marešová.
Čtrnáctkrát se pustil vypravěč v knize Víta Kalába do líčení nějakého zážitku, příhody, události, historky. Svého hrdinu obdařil autor výrazně autobiografickými prvky – dokonce hned v prvním vyprávění se dozvíme, že mu je přisouzeno jméno Vít, zde tedy Víťa, zasněný smolař v silvestrovském dobrodružství, ztracený nejdříve při cestě vlakem do Nového Města nad Metují, a pak v odlehlé chatě kdesi v Adršpachu.
I v dalších příhodách je zřejmě možné identifikovat nejen autorskou projekci, identifikaci nebo inspiraci, ale přímý záznam, popis událostí tak, jak se staly, snad s několika časem posílenými prvky, v menším či větším přehánění. To třeba v kapitolce nazvané Egon, v níž dva chudí studenti na cestách Evropou navštíví příbuzné jednoho z nich, v jejichž rodině žije žíhaný boxer s bílou náprsenkou, titulkový jmenovatel, jenž kvůli zápletce děje spořádá: štangle salámu, pět klobásek, plechovka ančoviček a sýrový talíř. Pro jistotu jsem mu do misky načepoval pivo, aby lépe spal.
Podobné je to v „maratonské“ příhodě nazvané Tuomo; anebo v historce s mírně erotickým vyústěním, jejíž titulek Foto by mohl být příslibem, ale nakonec zůstává ukazatelem námětu. Vlastně každý z Kalábových jednoslovných názvů, ať už je to například: Víla, Martini, Bubínek či Karma – odkazuje k zápletce plynoucí z náhodných okolností, které život sice nepřináší v denním provozu, ale které zároveň nejsou z reality vymknuté, nemožné ani absurdní.
Jsou zde opisovány momenty, které se stávají, kupříkladu když jeden mladík se snaží simulací vyhnout vojenskému odvodu, ale u jeho kolegy je odhalena skutečná hluchota; jinde zas šťastný konec setkání malého dítěte a psa bojového plemene. Vděčným námětem je nešikovnost vypravěče, nejzábavněji a dokonce k náznaku vtipné pointy dovedená v příběhu Kulič.
Ať už čtenáře kniha Víta Kalába místy rozesměje, anebo občas zanudí oním stereotypem neohrabanosti, jedno je třeba konečně o celku s jistotou prohlásit: nejde tu o čtrnáct povídek – a dokonce, povídku, i když je podtitul slibuje, nenajdeme jedinou. Co tedy čteme? Emanuel Frynta v doslovu k vydání knihy Bohumila Hrabala Automat svět už v roce 1966 jasně a výstižně definoval „hospodskou historku“, úkaz městského folklóru, jenž z života pronikl do literatury a umně jím vládl jak Hrabal, tak před ním Jaroslav Hašek. Látkou jsou pro ni prý skutečné zážitky, její podstatou pak je anekdota, groteskní, komediální vyznění.
Vrátíme-li se zpět k textům knihy Dám se poddat, vidíme to jasně. Tam, kde mistři z drobného podnětu vykouzlí pestrou směs, kde umělci nepatrnou ingrediencí okoření své nadání a rozvinou osobitou fabulaci, skutečně tvoří, o mnoho pater níž za nimi se svou troškou do otevřeného koše knižního vydání přispějí sběratelé a vypravěči příběhů, historek bakalářského typu. Jistě, je také třeba, aby měli slohovou dovednost k sestavení smysluplné věty, ale – a to je i případ Víta Kalába – k průniku za brány vskutku literární nedochází.
