Viliam Klimáček: Dubček v metru. O poslední jízdě kdysi oblíbeného československého politika
Před 100 lety se narodil Alexander Dubček, výrazná osobnost československých dějin, aktér Pražského jara a představitel socialismu s lidskou tváří. Kdysi oblíbeního politika a jeho poslední „cestu k moři zapomnění“ na Vltavě připomínáme nekonvenční hrou Dubček v metru slovenského dramatika Viliama Klimáčka. Poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.
Hudba a zvuk: Tomáš Pernický
Hra Dubček v metru vznikla v roce 2018 pro projekt ČeskoSlovenský rok na Vltavě. Autor se rozhodl psát o Alexandru Dubčekovi, charismatické i problematické politické osobnosti, která se významně zapsala do dějin obou národů. Jeho smrt po autohavárii na sklonku roku 1992 jakoby předznamenala konec společného státu. Reprízu Klimáčkovy nekonvenční hry, v níž titulního hrdinu odváží pražská podzemka k moři zapomnění, reprízujeme ke 100. výročí narození Alexandra Dubčeka, které připadá na 27. listopadu.
Na trochu groteskní poslední cestě provázejí československého politika dva Češi a jeden Slovák. Ale ještě než dorazí do cílové stanice, čeká všechny několik zastávek a kontrola velmi svérázného revizora, který mluví česky se silným ruským přízvukem. České pasáže hry napsané původně ve slovenštině přeložil Tomáš Dianiška. Režie se ujala Izabela Schenková, která shromáždila mezinárodní herecké obsazení s Ivanem Romančíkem v titulní roli. O hudebně-zvukovou realizaci se postaral Tomáš Pernický.
Přečtěte si rozhovor s autorem hry
Proč jste se rozhodl psát o Alexandru Dubčekovi?
Dubček bol mužom pražskej jari, zásadného momentu našich dejín, kedy sme sa na chvíľu všetci nadýchli, aby sme ďalších dvadsať rokov zadržiavali dych – povedané plaveckou terminológiou nielen preto, že poznáme Dubčekovu ikonickú fotku, ako skáče z mostíka do vody. Zároveň je to muž jediného veľkého skoku, muž, ktorý potom už nemal na naše ďalšie dejiny, keď bol v disente, takmer žiadny vplyv. Trocha zabúdaný, trocha aj zatracovaný, je mu vyčítaná slabosť a chybné rozhodnutia, no v krátkych mesiacoch , kedy bol najvyššie postaveným politikom v Československu bol obrovskou nádejou pre obyvateľov našej krajiny.
V poslední době jste se podílel na několika pojektech věnovaných Dubčekovi (filmový dokument, divadelní hra). Jaký jste si k němu vytvořil vztah?
Viliam Klimáček se narodil 14. září 1958 v Trenčíně. Po absolutoriu Lékařské fakulty UK pracoval 9 let jako chirurg a anesteziolog. Posléze však lékařskou profesi opustil, aby se mohl věnovat divadlu a psaní. Vydal řadu románů, ale nejvýznamnější část jeho díla tvoří divadelní hry, které vyšly v několika souborech a hrají se na Slovensku i v Čechách. Je pětinásobným držitelem ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru roku. Od roku 1985 je uměleckým šéfem GUnaGU, kde také režíruje a příležitostně hraje. Píše také pro rozhlas a televizi. Žije v Bratislavě.
Nemám rád filozofiu hrubých čiar, kedy sa nepokúšame analyzovať minulosť a ideme bez obzretia sa ďalej, preto som písal hry aj o Husákovi, Mečiarovi, holokauste. Ku každej udalosti či osobe som si vytvoril osobný vzťah nielen štúdiom materiálov, ale aj orálnou históriou pamätníkov, ktorých som oslovil. Možno keby Dubčekove reformy pokračovali bez vojenskej intervencie, ako hovoria niektorí historici, narazili by uňho na strop, čo by ešte dovolil, možno by sa naozaj zľakol, čomu všetkému otvoril ventil a v konečnom dôsledku by položil komunistickú stranu na lopatky, ale tomu neverím. Možno by naozaj zaváhal, čo všetko „dopustil“, ako neskôr Gorbačov, ktorý tiež zrejme zašiel ďalej, než chcel a rozpadol sa mu Sovietsky zväz. Geopolitická situácia v roku 1968 nebola na čosi také pripravená, ako o dvadsať rokov, takže nový ostrov demokracie by sa z dubčekovského Československa nemohol stať. Ale pre to krásne KEBY, pre tú nádej, pre pokus urobiť to je mi ako osobnosť Dubček blízky.
Řekl byste, že postavu Dubčeka vnímají Češi a Slováci rozdílně?
Myslím, že Slováci ho dnes vnímajú o čosi priaznivejšie než Česi, čo je asi pochopiteľné. A mám pocit, že obidva národy naňho prirýchlo zabúdajú.
V době pražského jara vám bylo deset let, máte z té doby na Alexandra Dubčeka nějakou vzpomínku?
Dodnes si pamätám jeho charizmu, ktorú vnímalo aj dieťa. V časopisoch boli zverejňované listy ľudí, ktorí mu písali, medzi nimi aj celé triedy, ktoré sa zaväzovali, koľko kilogramov papiera a starého železa nazbierajú na jeho počesť, čo mi už vtedy prišlo trochu smiešne. Dokonca som mu sám chcel poslať svoju najvzácnejšiu hračku, americké policajné autíčko na zotrvačník, no rodičia ma našťastie odhovorili.
Ve vaší hře odváží Dubčeka metro k moři zapomnění. Vlak projíždí podsvětím, zastavuje ve stanicích, kde přistupují zvláštní pasažéři, soupravou prochází svérázný revizor. Co vám představa podsvětí jako autorovi skýtala?
Písať suchý dejepis by ma nebavilo, preto podsvetie s jeho riekami a predstava metra miesto Charónovej loďky. Je to autorsky vzrušujúce, ponúka to zvukové možnosti pre rozhlasovú hru, je to možno máličko neúctivé, ale len tak akurát málo, aby mal poslucháč odstup. A možno to má aj trochu humoru a žmurknutia v sebe, že som nechcel ten príbeh podávať až tak veľmi navážno, všetko len preto, aby som ho priblížil poslucháčom a pomohol im vydržať pri rádiách až do konca.
Myslíte, že za sebou Alexander Dubček do dnešních dní zanechal nějaký odkaz a pokud ano, jaký?
Mať charizmu a usmievať sa na ľudí je dobrá cesta, aby vám verili. Keď navyše urobíte politické kroky, ktorými im zlepšíte život, môžete sa stať ikonou. Žiaľ, len na krátky čas.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
