Vidím, jak jsou děti křehké a jak lehké je poškodit jejich svět. Trýzní mě to a mám potřebu o tom psát, říká Viktorie Hanišová
Má ráda Franze Kafku, E. A. Poea nebo knihy Güntera Grasse, během pandemie koronaviru by se ráda naučila finskou píseň Ieavan Polkka a jako čtenářka by přivítala velký román o tuzemských devadesátých letech. Sama má jeden román rozmyšlený – jmenuje se Neděle odpoledne, prozatím ale nemá čas na něm pracovat. Hostem Markéty Kaňkové byla ve Vizitce spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová.
Na gymnáziu se nominovala do školních závodů v běhu na jeden kilometr. Už v prvním dvěstěpadesátimetrovém kole se ukázalo, že soupeřky jsou výrazně rychlejší. „Věděla jsem, že tempo je na mě příliš vysoké, byla jsem poslední a přišlo mi to hrozně trapný. Ve druhém kole jsem řešila, jestli má smysl trapčit tam dál, a ve třetím jsem se rozhodla skočit do křoví,“ vzpomněla ve Vizitce Viktorie Hanišová.
Zkušenost ze závodu se jí na mysl vrací celý život: co je lepší – vzdát to, anebo svádět nerovný boj? Právě tato zkušenost dala vzniknout úvodní povídce nové knihy Dlouhá trať, kterou Hanišové vydalo její domovské nakladatelství Host. Kromě více než dvacet let starého zážitku se tu odráží například i smutný zážitek s reálnou dírou u autorky v domě: kdysi v ní po pádu zahynulo sousedovo štěně.
Viktorie Hanišová je ceněnou autorkou tří románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. S povídkovou knihou přichází poprvé, co se ale nemění, je její zájem o komplikovaná témata týkající se narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, sexuálního a domácího násilí, traumat a sebevraždy. Právě kolem této mezní situace se točí všech sedm nových textů.
Hanišová zdůrazňuje, že ne všechny problémy, kterým dává na papíře tvar, doopravdy zažila. Od té doby, co se stala matkou, však téma mateřství logicky konfrontuje i se svou vlastní zkušeností. „Mám pohodovou, dobře fungující rodinu. Vidím ale, jak křehké děti jsou a jak lehké je vytrhnout je z jejich světa a poškodit je. Zároveň kolem sebe vidím řadu dospělých, kteří se se zážitky z dětství dodnes nevyrovnali, chodí desítky let na terapie, meditují. Dost mě to trýzní a mám potřebu o tom psát.“
Kniha o lidech, kteří mění svět k lepšímu
Ve Vizitce mluvila také o podhoubí románu Anežka, v němž mimo jiné rozvíjela téma rasismu. I to ji, podobně jako disharmonické rodinné vztahy, dlouhodobě zajímá. „Jsem založením Lisa Simpsonová, kazatel, který všechny otravuje a přesvědčuje o své pravdě. Poslední roky si ale začínám uvědomovat, že to nemá smysl, že je třeba se posunout. Zapojila jsem se do různých environmentálních činností a teď na téma udržitelnosti chystám knihu. Budou to rozhovory se třinácti osobnostmi, které za sebou mají konkrétní činnost, například provozují komunitní zahradu, adoptovali týraná zvířata anebo mají sdílenou dílnu, kde opravují starý nábytek.“
Čtěte také
Viktorie Hanišová vystudovala na pedagogické fakultě angličtinu a češtinu (cestu k jazykům přes zájem o kartografii a latinu ve Vizitce barvitě popsala) a věnuje se také překladům. Silnější se v současné době cítí v němčině, kde ji tak často nepřekvapují nové výrazy. S gustem přeložila například román Chuligán od německého spisovatele Philippa Winklera. „Je to kniha, na kterou jako překladatel čekáte desítky let. Jazykově velmi nosná, chuligán mluví jako kanál a vymýšlí si vlastní slova. Konečně jsem mohla zúročit všechno to, co mě v dětství naučila sestřenice,“ usmívá se.
Naopak překladatelské zuby si vylámala na vrstevnatém rozhovoru polského sociologa Zygmunta Baumana s kolegou filosofem Leonidasem Donskisem, kde se to hemžilo odkazy na dílo Williama Shakespeara, světovou kinematografii nebo na nejrůznější ekonomická témata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
