Verdiho Macbeth, psychologický thriller ve Státní opeře

11. červen 2015
03406103.jpeg

Státní opera představí 11. června poslední premiéru v této sezóně. Bude jí Macbeth Giuseppa Verdiho v hudebním nastudování Jiřího Štrunce a režii Martina Čičváka. V rolích Macbetha se v inscenaci alternují Martin Bárta, Richard Haan a Anton Keremidtchiev, v roli Lady Macbeth Anda-Louise Bogza a Jolana Fogašová.

Tragédii Williama Shakespeara o posedlosti mocí a zhoubné ctižádosti zvolil Giuseppe Verdi v roce 1846 za předlohu opery Macbeth. Milovník a velký ctitel Shakespearových dramat toužil vytvořit operu „fantastického žánru“ s výstupy čarodějnic, duchů a zjevení, a Macbeth se mu stal více než vhodným námětem. Verdi vytvořil dílo, jehož premiéra znamenala obrovský úspěch. Kritické ohlasy ale byly smíšené a Verdi se i proto rozhodl operu v polovině 60. let 19. století přepracovat. Ačkoli Macbetha následně uváděly operní domy v celé Itálii a hrála se ve významných operních domech Evropy, Praze se překvapivě dlouho vyhýbala.

03406100.jpeg

Dramatická cesta po krvavých stopáchNenasytná touha po moci, která za sebou nechává mrtvá těla a lidskou krev - nebo obecně - zlo v člověku. To jsou hlavní témata opery Giuseppa Verdiho Macbeth, v níž italský mistr převedl do jazyka hudby jednu z nejtemnějších tragédií Williama Shakespeara.

Dílo, které už více než sto padesát let fascinuje svou dramatičností a mimořádnou hudební náročností, se dnes večer znovu objeví na scéně pražské Státní opery. Hudebního nastudování se tentokrát ujal dirigent Jiří Štrunc. Ačkoli už řídil řadu Verdiho oper, s Macbethem se v roli dirigenta setkal poprvé. I proto pro něj byla práce s Verdiho partiturou v mnoha ohledech překvapující: „Je tam celá řada rychlých zvratů a pro mne nezvyklých, překvapivých situací.“

03406102.jpeg

Verdi úctyhodný i vypočítavýJiří Štrunc neskrývá k Verdiho Macbethovi obdiv. Nejen proto, že jde o dílo myšlenkově hluboké a dramaticky propracované, ale především proto, že Verdimu se v něm podařilo rozeznít „spodní proudy člověka“. Zato režisér inscenace Martin Čičvák zaujal k Verdiho hudbě o poznání rozporuplnější vztah: „Já považuji verdiho za fantasticky komerčně uvažujícího člověka, který přesně odhadl úspěch představení. Je to výborně propočítané a Shakespeara k tomu zneužívá, protože ten je přece mnohem hlubší a důkladně se věnuje psychice jednotlivých postav. Verdi jde od jednoho efektního čísla ke druhému. Je to transkripce do zvláštního hudebního jazyka, který je obdivuhodný, ale já kdybych si objednával k Macbethovi scénickou hudbu, nenapadlo by mě, použít právě tuto.“

Činy, které vykonáme vyvolají odezvuI proto Martin Čičvák nehledal východisko pro svůj režijní koncept v hudbě, ale v textu Shakespearova dramatu. Právě odtud k němu promlouvala témata, která tvoří základ jeho režijního výkladu. Ze Shakespearova textu přejal do svého pojetí i barokní metafory. Především ty, ve kterých světlo bojuje se stíny a dobro se zlem: „V Shakespearově světě je univerzum provázané, to znamená, že jakmile vykonáte nějaký skutek, který se například příčí morálce, otřese to celým univerzem a celá příroda na to reaguje.“

03406101.jpeg

Výraznou dominantou scénického řešení, na kterém Martin Čičvák pracoval s uznávaným německým scénografem Hansem Hofferem, jsou světelné proměny. Jevišti vévodí obrovský balvan, který se hrozivě vznáší nad postavami i předváděným příběhem. I to je metafora a také symbol obtíženého svědomí samozvaného krále Macbetha a jeho mocichtivé Lady Macbeth. Jak vysvětluje Martin Čičvák, tato metafora se v jeho hlavě nezrodila náhodou, podle jeho slov ho inspiroval film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera.

Čičvákova koncepce neslibuje jen poutavé scénické řešení, ale i psychologicky propracovanou kresbu postav, na které pracoval se sólisty. Jak přiznává, do jisté míry se při práci s nimi nechal vést zkušeností, kterou nabyl jako činoherní režisér.