Věra Rosí: Dlouhé nůžky noci – recenze

Věra Rosí, můžeme-li soudit z dvou realizovaných počinů, má zalíbení v trojslovných názvech. Holý bílý kámen před 13 lety, a nyní Dlouhé nůžky noci. Je v tom jistý smysl pro souměrnost? Možná, protože 39 básní v letošní sbírce je přísně vyvedeno ve strofách po dvakrát čtyřech a dvakrát třech verších. K výčtu můžeme přidat i konstatování, že verše poskládala autorka do rýmů, takže na první pohled připomíná její sbírka cvičebnici v rýmování sdruženém, střídavém i obkročném, přičemž souhra hlásek je spíš obvyklá než objevná. A tak čteme souzvuk slov: lžíci – říci, dveří – věří, kašny – strašný, chleba – nedá…

Po formální stránce se tedy Věra Rosí vydala naprosto odlišnou cestu od té, po které vykročila ve svém debutu. Básně ve sbírce Holý bílý kámen byly volné a lehkost, hravost, třeba někde infantilní, je charakterizovala. Psala tehdy pozorovatelka, zapisovatelka jemností, které jen občas skutečností prolétnou, anebo ji přibarví.

Z toho do dneška nezbylo mnoho. Popravdě, z toho nezůstalo nic. Formalismus zápisu jaksi překryl téma a úzkost o návaznost a přesnost jako by už v počátku podtrhla možnost přestoupit odměřenost. Autorka si možná vybrousila jazykovou obratnost – obsahovou výpověď ale opomněla. A tak záhy vyvstane klasická otázka: „Co právě tímhle chtěl básník říct?“

Snadněji porozumíme v první části, u básní, které jsou v názvech přiblížené ke své inspiraci, například Břevnovský klášter, Vimperk, Útěchov. Zde se vybaví typické situace: úzké japonské oči na úzkém náměstí v básni Telč, chlapi s podběráky u Neptunovy kašny ve verších nazvaných Jihlava.

Ztratíme-li ale takovouto nápovědu, zabloudíme i v předivu slov. Abstraktní podněty Věru Rosí až příliš zaujaly a odvedly do nesrozumitelnosti, nebo lépe řečeno do nesdělnosti. Její výrazy jsou příliš komplikované. Nevadila by tolik jejich metaforická přetíženost, ale evidentní úpornost, s níž se autorka nutí do veršů a také, jak se viditelně snaží formulovat jakousi zásadní, nebo aspoň neotřelou myšlenku, pohled, frázi – to je únavné.

Pro příklad: To nejkřehčí zlomené v páteři,/ jako když rupne sirka./ Dál pak jsou domy, v kterých nevěřím. Na začátku básně se ještě orientujeme – ale pokračování: Useklá hlava netopýrka// vypískla do hebké předjarní noci./ Jenom tu hlavu miluješ!/ Z mé pravdy lezou černí lesklí brouci/ a sem tam nějaká lež. To už vyznívá samoúčelně = jakési niternou trudnomyslností zatěžkané stýskání, cosi, čemu snad autorka rozumí, co ale čtenáře uvádí do zmatku. Přidáme-li fádní závěr této básně: Příběh jak láhev nevratný/ a jako pára všechny tyhle dny…/ A paměť, která nezteří – zjistíme, že platný je spíš předpoklad, že Rosí nepřekročila introvertní okruh svých nápadů, strastí či radostí.

Napsala básně, které jsou pro ni osobně výmluvné, cenné vzpomínkami a zážitky, fungují pro ni jako upomínky, jako malé slovní album. Možná to chtělo poodstoupit, pomyslet na oči, které tyhle řádky uvidí poprvé. Ne přizpůsobit se, ale více otevřít. Protože takto zůstane čtenář bezradně vně, nesouznící. V ruce bude držet sbírku Dlouhé nůžky noci, ale k mysli a k srdci mu její slova neproniknou.