Věra. O věrnosti a nevěře v partnerském vztahu

22. květen 2018

Před rokem a půl jsem začala hledat respondenty, kteří zažívají nevěru a byli by ochotní o ní na rovinu mluvit. Nikdo nechtěl. A tak jsem to řekla já. Přišlo mi to nejpoctivější, co do souznění s vkusem a etikou dokumentaristické práce. Nevěra, pobídka k hledání sebedůvěry. Pusťte si dokument o tom, jak se po ní promění svět.

Začal tím proces, na jehož konci jsem si uvědomila, že jeho tématem není nevěra. Ale věra. Dů-věra. Sebe-důvěra. Víra. 

Na začátku byl ale jen pohon, nutkání nevěru pochopit a dostat se dál za rovinu drbů. Z anoncí vylepených v manželských poradnách a na vztahových serverech jsem získávala jen negativní vzkazy. „Myslíte si, že v nevěře o něco jde, že se v ní dá najít hloubka a že má vyšší smysl. Tak to jste na omylu,“ četla jsem. „Nevěra je odpuzující, nechápu, jak můžete chtít z tak laciného tématu těžit hodnoty,“ psal kdosi. 

Já sama ale byla celou dobu přesvědčená, že za nevěrou opravdu „něco je“. Slovy párové terapeutky, která v dokumentu nevěru popisuje: „Je to setrvalý stav od začátku věků. Když si vezmete jakékoliv umělecké dílo nebo literaturu, vždycky najdete milostné vzplanutí nebo nevěru, sex a smrt. A to je všechno.“  

Nejdřív měl tedy můj dokument slavit nevěru jako lék na ne-sebe-dů-věru a chtěl polemizovat s vnějším společenským nastavením, které nevěru neakceptuje. Po roce a půl je to spíš pokus o záznam zkušenosti, jaké to je z tohoto nastavení vystoupit, nedbat na pravidla, ocitnout se na prázdné ploše bez hranic a v této prázdnotě si stavět svůj vlastní (ne)řád, vyrobený z DIY materiálu, a ne pasivně přijatý jako prázdný příkaz zvenčí. 

Autorka: Marika Pecháčková
Dramaturgie: Brit Jensen
Zvuk: Roman Špála
autor: Marika Pecháčková
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.