Před rokem a půl jsem začala hledat respondenty, kteří zažívají nevěru a byli by ochotní o ní na rovinu mluvit. Nikdo nechtěl. A tak jsem to řekla já. Přišlo mi to nejpoctivější, co do souznění s vkusem a etikou dokumentaristické práce. Nevěra, pobídka k hledání sebedůvěry. Pusťte si dokument o tom, jak se po ní promění svět.
Začal tím proces, na jehož konci jsem si uvědomila, že jeho tématem není nevěra. Ale věra. Dů-věra. Sebe-důvěra. Víra.
Na začátku byl ale jen pohon, nutkání nevěru pochopit a dostat se dál za rovinu drbů. Z anoncí vylepených v manželských poradnách a na vztahových serverech jsem získávala jen negativní vzkazy. „Myslíte si, že v nevěře o něco jde, že se v ní dá najít hloubka a že má vyšší smysl. Tak to jste na omylu,“ četla jsem. „Nevěra je odpuzující, nechápu, jak můžete chtít z tak laciného tématu těžit hodnoty,“ psal kdosi.
Nevěra není nový fenomén. Možná se na ni ale v posledních letech trochu jinak nahlíží. Morální hodnoty stále nahrávají monogamním vztahům, ovšem míra morálky, kterou přijímáme, je subjektivní.
Já sama ale byla celou dobu přesvědčená, že za nevěrou opravdu „něco je“. Slovy párové terapeutky, která v dokumentu nevěru popisuje: „Je to setrvalý stav od začátku věků. Když si vezmete jakékoliv umělecké dílo nebo literaturu, vždycky najdete milostné vzplanutí nebo nevěru, sex a smrt. A to je všechno.“
Nejdřív měl tedy můj dokument slavit nevěru jako lék na ne-sebe-dů-věru a chtěl polemizovat s vnějším společenským nastavením, které nevěru neakceptuje. Po roce a půl je to spíš pokus o záznam zkušenosti, jaké to je z tohoto nastavení vystoupit, nedbat na pravidla, ocitnout se na prázdné ploše bez hranic a v této prázdnotě si stavět svůj vlastní (ne)řád, vyrobený z DIY materiálu, a ne pasivně přijatý jako prázdný příkaz zvenčí.
František Novotný, moderátor
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
