Věra Linhartová: Pokoj

Věra Linhartová se narodila roku 1938 v Brně, kde také vystudovala dějiny umění. Koncem padesátých let, kdy začíná psát své první literární texty, se přidala k uskupení umělců, kteří si říkali „šestatřicátníci“ – patřil mezi ně Václav Havel, Josef Topol, Jan Zábrana, Viola Fischerová a další. V průběhu šedesátých let byla výraznou propagátorkou a popularizátorkou moderního umění.

V roce 1968 emigrovala do Francie, usadila se v Paříži a vzdala se veškerých kontaktů s českým prostředím včetně češtiny jako vyjadřovacího prostředku. Tvoří už výhradně francouzsky a zdůvodňuje to tím, že vyčerpala veškeré možnosti češtiny. Stejně tak se ve své tvorbě odpoutává od jakýchkoli formálních schémat.

Texty Věry Linhartové jsou pro intelektuální hříčky a imaginativnost označovány za experimentální. Pohybují se na hranici mezi prózou a poezií, vynikají metaforickými významy a hlubokou vnímavostí a překračují konvenční hranice řeči či prostoru. To platí mimo jiné i pro její ranou povídku Pokoj ze sbírky filozoficky laděných textů Prostor k rozlišení z roku 1964.

Sofie tráví své dny na lůžku ve svém malém pokoji s jediným oknem ven. Chůze není schopna, nebo, jak říká doktor, možná jen necítí potřebu chodit. Svět venku jí nemůže dát nic víc než šest stěn jejího pokoje, a přesto i dění kolem přetváří to, co se děje uvnitř, a nehybné vakuum ožívá vlastním životem.