Venedikt Jerofejev: Moskva – Petušky

24. říjen 2010
02169574.jpeg

„Už před tím jsem nebyl moc střízlivý, ale v každém případě jsem si pamatoval, co piju a v jakém pořadí, ale teď si ani na tohle nemůžu vzpomenout... Mám všechno v návalech, všechno v mém životě je v návalech: nepiju třeba celý týden a pak piju zas bez přestání čtyřicet dní, potom zase čtyři dny nepiju a pak zase piju šest měsíců bez jediného odpočinutí... Jako teď...“

Svou slavnou Bibli alkoholiků, poému v próze Moskva – Petušky, dopsal Venedikt Jerofejev v roce 1969 a o tři roky později byla publikována v izraelském almanachu Ami. V tehdejší SSSR poéma poprvé vycházela od prosince 1988 do března 1989 v časopise Trezvosť i kultura. Všechna obscénní slova však byla v tomto tisku ovšem cenzurována, necenzurovaný vyšel Jerofejevův text až v roce 1989 v almanachu Věsť, do té doby se alkoholová road movie šířila především v samizdatových opisech.

Do češtiny byla kniha přeložena hned několikrát a nejlépe se s nesnadným originálem vypořádal Leoš Suchařípa, jehož překlad vznikl pro potřeby dramatizace poémy v brněnském HaDivadle. V prvním plánu sleduje čtenář panoptikální prostředí cestujících v příměstském vlaku s rituálním popíjením alkoholu.

„Pít jednoduše jen vodku, třebas rovnou z láhve, to je marnost nad marnost a trápení duše. Míchat vodku s kolínskou je sice známý rozmar, ale není v tom nic patetického. Ale dát si stakan Balzámu kanaánského, v tom je i rozmar, i idea, i patos a navíc ještě nádech metafyziky.“

Jerofejevovo vyprávění je však spíše filosofickým podobenstvím, než pouhým záznamem cesty alkoholika Věni z Moskvy do výletní oblasti Petuški. Autor s krutou nadsázkou promyšleně konstruuje existenciální kruh marnosti lidského života. Rozmar, idea, patos a navíc ještě nádech metafyziky, jsou ovšem vlastní nejen Balzámu kanaánskému, ale i onomu typu humoru, který představuje novela Moskva – Petušky. Navíc je to humor ruský, takže při něm chvílemi vstávají vlasy hrůzou a samozřejmě končí v slzách. Každopádně je to strhující čtení od první do poslední stránky.

„Vzal jsem si čtvrtlitrovku a šel jsem do chodby. Tak. Můj duch se trápil uvězněn čtyři a půl hodiny, teď ho pustím, aby se trochu prošel. Mám sklenici a mám chlebíček, aby se mi nezvednul žaludek. Mám ještě duši trochu pootevřenou všem dojmům bytí. Pojď, Bože, sedni si k mému stolu!“

V ostravském studiu pětidílnou četbu z překladu Leoše Suchařípy připravili režisér a zároveň autor úpravy Marek Pivovar, herec Národního divadla moravskoslezského Tomáš Jirman a mistr zvuku Hana Plecháčková.