Velvyslanci. Esejistické zamyšlení nad smyslem zoologických zahrad
Na začátku se zdálo, že „jít natočit zoo“ bude poměrně krotký výlet i úkol; žádná daleká cesta. Důvěrně známé místo, zvířata pěkně viditelná a ještě pěkněji popsaná na jedné straně výběhu, my s ostatními lidskými návštěvníky vzorně na druhé straně výběhu. Z neškodné reportáže se nakonec stalo spíše safari do nitra milovníků přírody – a to v první řadě nitra nás samotných: mě a mého kamaráda, zoologa Andrana Abramjana, který se vydal na tuhle expedici se mnou.
První komický objev nastal hned za branou zoo: když se dva filmoví dokumentaristé, kteří znají zoo jako své tenisky, vydají do zoo na lov zvuků, musí dojít k nevyhnutelnému. Ve chvíli, kdy „obraz zmizel“ (rozuměj: video-obraz či fotky), naši zvířecí přátelé jako by zmizeli s ním. Poprvé v životě jsme si uvědomili, jak moc je zoo vizuální záležitostí; zvířata si tu máme především prohlížet, číst si o nich, atd. Soustředí-li se člověk jen na to, co slyší ve sluchátkách, má rázem spíš dojem, že omylem přijel na nějaké výroční zasedání Spojených národů. Zatímco slyší děti a rodiče interagovat ve všech myslitelných jazycích, ze zvířat většinu času slyší jen volně žijící české ptáky na okolních stromech. Monotónní zvolání typu „Jeee, podívej! Hele!! Nechceš zmrzlinu? Nechceš vysmrkat? Tyyy jo, ten je krásnej!“ občas přeruší poněkud estrádní cvičení lachtanů či nějaký dětský program, případně veřejné krmení s výkladem. Protože jsme se do zoo vydali nahrávat opakovaně, bylo jasné, že takhle to jde den za dnem; materiál se začínal opakovat a měl spíše než co jiného povahu ruchů.
Stejně jasné ale začínalo být, že mnohem zajímavější je, co si o zoo myslíme my sami – my, odedávní matadoři navštěvování zoologických zahrad; respektive – co si myslíme, že si myslíme, a jak se náš zdánlivě jasný názor proměňuje a rozpadá v vzájemné debatě, v níž hlavními aktéry jsou na jedné straně naše dětské zážitky se zvířaty a dětská četba Durrella a Veselovského (slavných ředitelů zoo) a současná četba Johna Bergera a Randyho Malamuda (tedy filosofujících slavných více či méně kritiků zahrad) – a na straně druhé především smutek a úzkost z toho, čemu se začalo říkat „šesté velké vymírání“, totiž raketově rychlé ubývání zvířecích populací a habitatů zvířat ve volné přírodě. Tenhle proces proměny světa nabral takových obrátek, že se děje v rámci časové životní expektance jediného člověka – a právě my jsme tou generací, která má pochybnou výsadu, že ještě za našeho dětství byly „zvířecí věci“ radikálně jinak.
Bylo jisté, že Malajsii, Indonésii či Madagaskar pokrývala donedávna džungle a žili tam orangutani a lemuři, nemluvě o tom, kde všude žila před několika málo dekádami stáda velkých kopytníků či slonů v Africe – a nám bylo stále zřejmější, že za takovýchhle okolností by byl přepych tesknit nad uzavřenými výběhy a nad zvířecím zajetím, protože lepší tohle, než úplné nebytí na místech, kde kdysi zvířata měla domov, který jim už dávno zabrali lidé. Stejně zjevné ale rázem bylo, jak pomalu se oproti proměně vnějšího světa proměňuje lidská psychika a pradávný, archetypální vztah ke zvířeti, jehož nejpřirozenějším úběžníkem je projekce nás samých do zvířecích druhů (druh jako „species“ i jako „souputník“).
Myšlenkové pochody na témata „svoboda – zajetí – ohrady – vězení – antropomorfizace?“ zde stále – a velice přirozeně – jedou na plné obrátky; a situaci při promýšlení "zoo jako takové" neusnadňuje ani to, že i ona sama je velice živým a proměňujícím se organismem. Důvody bytí a podoby zoologických zahrad v době, kdy vznikaly, byly něco dost radikálně jiného, než čím jsou ty špičkové dnes - ale málokdo dokáže být takovým fenomenologem, aby od sebe tyhle dvě věci dokázal na první dobrou oddělit. A pak jsou samozřejmě ty dnešní méně špičkové zoo - a paušalizace je na světě. A tak dále a tak podobně.
Na tříbení našeho prezentovatelného světonázoru o zoo se tak nakonec rozkrývala především podstata a povaha vztahu člověka ke zvířatům, a tázání po tom, kdo je to zvíře, čím je nám zvíře – a kdo jsme my? – a my házeli do pomyslného koše jednu hotovou verzi tohoto dokumentu za druhou. Jedno je jisté: všechna ta témata, jejichž špičkou ledovce jsou existence, podoby a úkoly zoologických zahrad, by byly tématem spíše na nekonečný seriál, než na jediný dokument.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.