Věčně šosácká mysl v románu Ödöna von Horvátha

„Šosák je jak známo hypochondr a egoista, a tak prahne po jediném – všude se zbaběle přizpůsobit a každou novou ideu překroutit – tím, že si ji osvojí.“ Tak píše v úvodu své románové prvotiny Ödön von Horváth (1901–1938), spisovatel narozený v Riejce v dnešním Chorvatsku, formovaný polyetnickým prostředím rakousko-uherské monarchie.

„Na rozdíl od různých svých vrstevníků však není vůbec na císařskou minulost nostalgicky vázán,“ píše v předmluvě českého překladu Horváthovy knihy Ludvík Václavek. A pokračuje: „zcela vplynul do světa meziválečné německé, arciť ne-nacionalistické kultury“.

A samotný Ödön von Horváth? Své „národnostní zařazení“ definuje opravdu široce: „Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohu říct následující: narodil jsem se ve Fiume, vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu, k německému lidu. Během studií jsem čtyřikrát změnil vyučovací jazyk a téměř každou třídu jsem navštěvoval v jiném městě. Výsledkem bylo, že jsem žádnou řeč úplně neovládal. Když jsem poprvé přijel do Německa, neuměl jsem si ani přečíst noviny. Teprve ve čtrnácti letech jsem napsal svoji první německou větu.“

I přesto – nebo právě proto – proslul Ödön von Horváth svým rezervovaným, nesentimentálním pohledem na všechny formy ideologie apelující na vlastenecké cítění. Postavy jeho her i románů prozrazují velký jazykový cit.

Ödön von Horváth je autorem sedmnácti dramat vzniklých mezi lety 1917 a 1937. Sám je označoval za lidové hry, frašky a komedie. Jeho prozaická tvorba je sice skromnější, ale satirický obzor zpodobuje neméně přiléhavě. První von Horváthův román byl právě Věčný šosák, vydaný roku 1930 v Berlíně a psaný jako satirické varování před nebezpečným vývojem maloměšťácké mentality.

Po obsazení Rakouska v březnu 1938 uprchl Horváth do Budapešti, Fiume a koncem května do Paříže, kde ho měl čekat – jak mu prozradila kartářka – životní zážitek. 1. června se v Café Marignan setkal s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl v Americe zfilmovat Horváthův román Mládež bez Boha, a zašel si do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků – nový hit Walta Disneye. Když se pak večer vracel po Champs-Élysées do hotelu, zastihla jej prudká bouře. Horváth se schoval pod kaštan, z něhož se ulomila silná větev a roztříštila mu lebku. Byl na místě mrtev.

Ukázka

„Jak tak stál Alfons Kobler u okna, myšlenky se mu znovu zatoulaly, tentokrát kvůli nádhernému božímu světu hor, jak se kýčovitě říká, zvrásněnému zemskému povrchu. Co je člověk ve srovnání s horou? napadlo ho náhle, a ta myšlenka se ho cele zmocnila. Je úplná nicka ve srovnání s horou. Tedy pořád bych v horách bydlet nechtěl. To radši v nížině. Nanejvýš ještě na vrchovině.“