Ve Vídni mají Janáčka rádi
Vídeňská Státní opera připravila společně s Lidovou operou také na příští sezonu abonentní janáčkovský cyklus. Tvoří ho kromě starší inscenace Její pastorkyně Davida Pountneyho (vzniklé v koprodukci Státní opery s brněnským Národním divadlem!) také dvě nové produkce - Osud ve Státní a Výlety pana Broučka v Lidové opeře.
Osud zazněl poprvé 23.10. 2005, spolu s dalším zapomenutým dílem jiného velikána - Giacoma Pucciniho. Jeho prvotinu Le villi - Víly (uváděny v turínské dvouaktové verzi) spojila s Osudem pouze osoba dirigentky Simone Youngové. Režie Osudu byla svěřena Davidu Pountneymu, jehož dílo po dlouhá léta určuje inscenační tradici české opery v zahraničí - i s Osudem se setkal už po druhé. Opera byla na přání režiséra uvedena v německém překladu.
Režisérovým záměrem je co nejlépe divákům zprostředkovat komplikovaný syžet. Na rozdíl od Wilsonovy pražské inscenace tedy nevsadil na stylizovanost hereckého projevu, ale na psychologicko-realistické vedení postav a stavbu situací. V zásadě respektuje místní a časový předpis libreta s výjimkou 1. dějství, které je z luhačovické kolonády přemístěno do anonymního přímořského letoviska, působícího jako opravdový anglický sea-side resort, kde se promenádují námořníci, půvabné dámy a noblesní pánové, všichni ostře sledováni plavčíky z věží.
Pountneyho inscenace je výpovědí o nejniternějších prožitcích tvůrce při umělecké práci, je to vhled do procesu umělcovy tvorby. V díle jsou akcentovány ty rysy, které svědčí pro jeho chápání jako "opery o umělci" ("Künstleroper", řekli by Němci). Klíčovým objektem inscenace se stává piano, které stojí po celý čas uprostřed jeviště, k němuž Živný často odejde, aby chvatně zapisoval a komponoval právě prožité momenty. Závěrečný obraz, ve kterém Živný padá v mdlobách k zemi, je pojat jako snová umělcova vidina, jako náhlý příval inspirace. Je tedy jasné, že opera, kterou o sobě Živný na jevišti píše, je Osud sám. Hlavním hrdinou této opery v opeře již ale není Lenský (jako obraz Živného, čili samotného Janáčka), ale Doubek. Vztah Živného a Doubka je tématem, které Pountney od počátku zvýrazňuje. Doubek doprovází Živného ve všech zlomových momentech opery jako jeho opora, ba smysl žití. Ve třetím dějství jako student konzervatoře sám pochopí svou roli v tomto díle a podává ruku otci, aby mu byl oporou při dokončení jeho opery (srovnání s Olgou, které Janáček před její smrtí přehrává Pastorkyni, se nabízí).
Špičkové obsazení má velký podíl na vynikajícím vyznění. Strhující kreaci Živného vytvořil Jorma Silvasti. Dobře zvládl lyrizující i dramatické polohy, jež postava obsahuje. Lákadlem je i Anja Silja, která se cele vložila do démonické postavy Míliny matky. Přes svůj vysoký věk si bez zaváhání poradila s vypjatým, vysoko položeným partem. Kdybych neměl víru v další energii této umělkyně, řekl bych, že jde o pozoruhodný umělecký testament - shodou okolností v opeře, ve které začínala svoji hvězdnou dráhu. Trojici ústředních postav doplnila charismatická Cornelia Salje jako Míla. Postavu úspěšně zcivilnila, aniž jí ubrala na působivosti. Celku dala tvar Simone Young, snažící se, aby v orchestru nezanikl jediný motivek - obzvlášť byla zvýrazněna některá sóla, i když ne vždy úplně logicky. Youngové pojetí mělo nicméně patřičnou sílu a odpovídalo inscenaci jako celku.
Premiéra Výletů pana Broučka (zde můžete zhlédnout videoukázku) se odehrála 18.2. 2006 (autor článku zhlédl 4. reprízu 14.3.). Jevištní provedení připravil ryze ženský tým - režisérka Anja Sündermannová a dirigentka Julia Jonesová. Výlety zazněly v němčině a ačkoli bývá překlad libreta komické opery přijatelnější než u jiných žánrů, nelze jej akceptovat v tomto případě. Překlad Roberta Brocka je staromódní a i přes jeho jazykovou chytrost není přesný. Hudební interpretace si zase vyžádala kompromisy v instrumentaci, zejména ve druhé části, i když nebyly zásadního charakteru.
Autorka se zamyslela nad Výlety zejména z hlediska psychologického, nevěnovala pozornost reáliím, přestože vyznění je velmi konkrétní a současné; inscenace začíná tím, že Würfl a Málinka pomáhají Broučkovi do postele. Brouček okamžitě usíná a vše další, až do konce prvního dílu - tj. včetně obrazu na Vikárce, je pouze snem. Ostatní postavy jsou upozaděny. Byly na rozdíl od psychologicky přesného Broučka pojaty více stylizovaně (snově). Zednikova kreace ušlápnutého obyčejného člověka, unaveného životem, je vskutku neobyčejná. Žádná přehrávání, pouze přesná a detailně promyšlená charakteristika při perfektně zvládnuté partituře. Smutno-směšný obraz člověka dneška, utahaného povinnostmi, který je rád, když se došoupe z hospody do své postele a ke své prázdné lednici (až na láhev piva s vuřtem), jež je centrem Broučkova žití. Je to člověk, který si nedovede poradit se životem a pouze jej prožívá od piva k pivu, a právě tato vulgární poživačnost nás s Broučkem spájí.
Do paměti se vryje mimořádné, expresivní nastudování. Jonesová má s Janáčkem bohaté zkušenosti a strávila mnoho času studiem. Vnímá velmi citlivě Janáčkovu osobitost, kterou se nesnaží nikterak zahlazovat, spíše naopak. Orchestr dovedla k preciznímu výkonu a ansámbl k pečlivé souhře. Vídeňské Výlety pana Broučka jsou svým aktuálním výkladem inscenací, která si zaslouží širší pozornost.
Jak vidět, ve Vídni mají Janáčka stále rádi. Snad ještě víc než v Praze. Výlet za Výlety či Osudem se určitě vyplatí!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
