V souřadnicích volnosti

Jde o zásadní interpretační příručku pro literaturu po roce 1989. Klíč k výběru zařazených autorů je dán v úvodu sdělením, že začleněna byla díla publikovaná po roce 1989 poprvé, nebo v takovém uspořádání, které vytvořilo výrazně nový a původní celek. Hlavní roli zde hrají texty zabývající se dílem, osobní medailony jednotlivých spisovatelů jsou uvedeny v závěru knihy.

Jak je psáno o české literatuře minulé dekády? V tradičním rozdělení, neboť je řeč o bezkonkurenčních klasicích (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Ivan Jelínek), o postmoderních experimentátorech (Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Lubomír Martínek) a o tehdejších nejpozoruhodnějších mladých debutantech (Jan Balabán, Miloš Urban, Bogdan Trojak); pozitivně a diplomaticky: "V postavení poezie se jistě odrážela také obecná povaha současné doby i povaha doby předchozí, v níž publikovat bylo obtížné i jednoduché"; historicky reflexivně: "méně očekávaným důsledkem bylo poměrně rychlé zahlcení knižního trhu a obecný pád čtenářského zájmu o literaturu"; a kriticky a logicky: "Divadlo v podmínkách svobodné publicity ztratilo schopnost formulovat autentické postoje a jejich prostřednictvím rozvíjet jednu ze svých tradičních funkcí."

Že výběr jednotlivých knih zahrnuje autory narozené v letech třicátých, čtyřicátých, padesátých, šedesátých a dokonce sedmdesátých, to je vcelku očekávatelné a že každého z nich reprezentuje především jedna kniha vydaná během uvedeného desetiletí, to už bylo též řečeno.

Dobrý záměr byl evidentně zodpovědně rozvržen, je čas přehlédnout obsah - nebo alespoň jeho část - třeba tu první, o poezii, k níž úvodní studii sepsal Petr Hruška, jejíž kolektiv čítá dvanáct zpracovatelů, a jež je převážně pánskou záležitostí s trojí dámskou výjimkou. Nejdůležitější zřejmě je, zda soubor představuje zvolené literární období dostatečně třeba i někomu, kdo v oné době ještě nečetl, případně nežil, jednoduše řečeno, jestli kniha poslouží jako studijní materiál, nebo zůstane jen splněným úkolem. V potenci stát se učebním textem jednoznačně vedou všechny tři vstupní texty ("prozaický" Lubomíra Machaly a "dramatický" Libora Vodičky), které v potřebné a přehledné míře představují, strukturalizují, sumarizují akademicky korektní počin.
Následné recenzní příspěvky jsou pak osobitou prezentací myšlení o literatuře, možná i zdejší tradice způsobu psaní o literatuře. Různé hlasy tvoří symfonický soulad. V jakém tónu? Sdělujícím, že oblíbená tradice tuzemské poezie je surrealistická (Petr Král), vztažená k francouzským vzorům (Jaromír Typlt), že populární je groteska (Karel Šebek) a bizarnost (Petr Motýl). Že lyrický subjekt je možné potkat u Ivana Jelínka i Petra Halmaye, u Víta Slívy i Martina I. Jirouse, že obecně je zde obvyklejší jazyk lyrický než metaforický, že Lubor Kasal čerpá z autorů od Boženy Němcové až k Boženě Správcové, že Diviš se blíží Zahradníčkovi, Rotrekl až k Bridelovi, Šiktanc Halasovi a Holanovi a Borkovec Šiktancovi. Borkovcovi zas Kolmačka, Doležal a Stöhr a všem čtyřem Trojak. A Hruška také Borkovcovi...

Každý text je doplněn alespoň minimálním důkazním materiálem, jímž jsou např. ukázka z díla, útržky z recenzí, vyjádření autorů samých a bibliografie odkazů. Tím se možnost knihy coby studijního textu dozajista zvyšuje.

Od příručky podobného ražení zřejmě nelze očekávat více. Přestože mnohému bude někdo ve výběru chybět, svazek plní zadání a záměr představit hlavní literární dění daného období. Pro konkrétní záliby už si musí každý nalistovat v té své...

Petr Hruška, Lubomír Machala, Libor Vodička a Jiří Zizler (eds.), V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích, Academia, Praha 2008, str. 740.