V Celetné se pije Černé mléko

Vasilij Sigarev je sice často srovnáván se západní vlnou cool dramatiky, ale jako ruský autor s ní má společné snad jen to, že život zobrazuje takový, jaký jej vidí, bez příkras. Jeho hrdinové tzv. "černuch" nejsou "vymazlení" a zhýčkaní teenageři, vyvržení konzumním stylem života, s hubou plnou hlášek. V případě Černého mléka jsou to skuteční životní outsideři, nebo co hůř, outsideři v jednom slova smyslu (co se přirozených morálních hodnot týče) znásilňující outsidery v druhém slova smyslu (co se týče schopnosti reagovat na společenské změny.)

Leva a Důra (přejmenovaná oproti původnímu Sigarevovu textu z Šury) jsou povedená dvojka, která cestuje po venkově a prodává hloupým vesničanům draze levné čínské toastery. Kdo si pamatuje začátek 90. let, kdy každou chvíli u dveří zvonil nějaký podomní prodejce, zažije díky inscenaci možná lehký flashback. Divák není dlouho napínán, aby shledal, že jedinou životní hodnotou ústřední dvojice se staly ne peníze - ale řekněme rovnou s příslušným zabarvením "prachy, bakšiš nebo love". Jsou to loseři bez charakteru, kteří k sobě s velkou pravděpodobností lnou přímo úměrně k výdělku z jejich kšeftování.

Černé mléko - Lucie Žáčková|foto: Michal Hladík

Dlouhou chvíli při čekání na vlak si krátí Levčikovými nejapnými vtipy a hlavně mořem cigaret - co na tom, že Důra bude brzo rodit. Dokonce dříve, než bychom čekali... Ale to už jsme téměř na konci prvního dějství a až sem je to vlastně docela nuda. Jenomže před přestávkou je tu ještě závěrečný nenávistný amok Důry, která sedí s prasklou plodovou vodou sama v čekárně a nadává střídavě svému nenarozenému dítěti a partnerovi, jenž doslova utekl pro pomoc. Jako by tato krátká, ale silná scéna, výtečně zahraná představitelkou Důry Lucií Žáčkovou, předznamenala, že zprvu nemastný neslaný text a příběh má v druhém dějství vygradovat do konfliktu, který je možná jednoduchý, drsný a přímý, ale především díky výkonu herců hlavních postav (Levovu slizkost bezchybně vystihuje Marek Němec) je k uvěření, je sdělný a nosný a pravděpodobně vám po něm zbude vráska na čele. Důra při porodu objeví Boha a během rekonvalescence u hodné venkovské tety užasle znovuobjevuje, jak vypadá nekalkulované dobro, bezelstnost a přirozenost. Je z toho chvíli naměkko. Má však dobro vůbec v této cynické době šanci na přežití? A jakou šanci bude mít dítě odkojené v relativním blahobytu, ale odkojené černým mlékem - naší bezcitností? To si pište, že Leva vám to vysvětlí po svém...

Černé mléko - Věra Kubánková|foto: Michal Hladík

Drobným mínusem je v inscenaci režírované Jakubem Špalkem hudební složka či spíše vložka. Veškerou scénickou muziku supluje na začátku každého dějství trochu dlouhá a těžko rozklíčovatelná nahrávka "á la russian disco". Vznikla speciálně pro tento projekt, stejně jako o mnoho povedenější (ne)skutečná značka Cansai toasterů, kterou reprezentuje logo na Levčikovu tričku, skutečné krabice a reklamní slogany. Zde je třeba zmínit také fungující kostýmy podtrhující charaktery - zlatě vyšívané adidasové teplákové pruhy, typicky ruskou inklinaci k "třpytivé kráse" a vůbec veškerou výpravu, která bere v úvahu každý detail - to je samozřejmé, že oba dealeři kouří Marlbora... Dokonce i divák je vtahován do hry tím, že sedí blízko scény (téměř jako v nádražní čekárně), jen na praktikáblech s vojenskými dekami. Špalek a jeho spolupracovníci se zkrátka na první dobrou trefili do syrové koncepce textu, aniž by to při tom zavanulo nádechem kalkulu, ke kterému cool dramatika často svádí.

Černé mléko - Vlastimil Čaněk a Lukáš Jůza|foto: Michal Hladík

Černé mléko před pěti lety inscenovalo Národní divadlo v režii Jana Kačera. Sigarev nebyl, na rozdíl od uvedení jeho další hry Plastelína v Disku (z tehdejších hereckých adeptů vzešlo ambiciózní divadlo Letí), po jeho zhlédnutí moc nadšený. Určitě by bylo zajímavé srovnat, jak autorovy představy naplnil tým Kašparu na své domovské scéně v Divadle v Celetné.