Umění? Chce to odvahu a odhodlání, musí to jít na krev! Vzpomíná výtvarnice Věra Brázdová Nováková

4. březen 2022

Deset let před jejím narozením vznikla Československá republika, která o deset let později zmizela v protektorátu nacistické říše. „V mém životě jsou důležité osmičky v letopočtech,“ zamýšlí se obdivuhodně bystrá a vitální žena – malířka, ilustrátorka a sochařka Věra Brázdová Nováková. O své životní cestě a příležitostech, které ne vždy přinášely radost a naplňovaly sny, vypráví ve vltavských Osudech. Poslouchejte on-line. 

Připravila: Milena M. Marešová
Technická spolupráce: Ivana Možná
Premiéra: 28. 2. 2022

Jednoho červnového dne roku 1942 je odmítli vojáci pustit do školy: „My jsme vůbec netušili, jaké hrůzy se děly naproti, v kostele sv. Cyrila a Metoděje“. Heydrichiádu i spojenecké bombardování se podařilo rodině s šesti dětmi, v branické vile přežít. V květnu 1945 hostili na zahradě sovětské osvoboditele, byli mladí a plní nadějí: „Rozhlížela jsem se po světě, mohla jsem si vybírat, jestli mám jít na medicínu, anebo se pustit do něčeho jiného. Řekla jsem si, že zkusím malovat, a oni mne přijali.“ S příchodem další totality byla Věra Nováková při studentských prověrkách ze studia vyloučena.

Byla tak špatná studentka? Právě naopak!

V té době už měla známost se spolužákem Pavlem Brázdou. O dva roky později se vzali a nastěhovali se do vinohradské vily Heleny Palivcové Čapkové, sestry Josefa a Karla Čapkových, manželky diplomata a básníka Josefa Palivce, odsouzeného při procesu s Miladou Horákovou k dvacetiletému vězení. „To byl asi ten pravý důvod našeho vyloučení,“ vzpomíná Věra Nováková, „bylo to nespravedlivé, ale jak jsem se s tím musela vyrovnávat, dospěla jsem ke konverzi. Stala jsem se křesťankou v roce 1958. Vidíte, zase osmička.“

Lidé si pomáhali, aby udrželi naději

Šedesátá léta dýchla nadějí: „nejhorší ale byla léta sedmdesátá,“ zvážní Věra Nováková, „najednou jsme neviděli konec, nemohli jsme vystavovat.“ Tehdy vznikla Kecanda, přátelský okruh intelektuálů, mezi nimiž byli Jan Patočka, Václav Benda, Zdeněk Neubauer nebo Zdeněk Kratochvil.

Po listopadu 1989 začali manželé Brázdovi cestovat a vystavovat, oběma vyšla retrospektivní monografie. „Jestli jsem malovala pro věčnost?“ Věra Brázdová Nováková se rozesměje: „To nemůžu říct, ale pokud to, co dělám, má být uměním, musí to jít ‚na krev‘, musí v tom být život.“ Věra Brázdová Nováková, ve své letos čtyřiadevadesátileté „mladosti“, tato slova neustále a samozřejmě dosvědčuje.

Spustit audio