Třikrát Psí srdce

Zbědovaného psa Šaryka se ujme profesor Preobraženskij, aby ho speciálním chirurgickým zákrokem "polidštil". Voperuje mu podvěsek mozkový z těla popraveného zločince. Nepřirozeně stvořený člověk se doktorovi podobně jako dříve Frankensteinovi vymkne z rukou. Stává se z něj lidská zvířecí bestie bez skrupulí ovládaná pouze alkoholem a násilím. Šaryk, resp. Šarykov nemá minulost, postrádá jakékoliv kořeny, a tak se logicky upíná k sílící komunistické moci. Konflikt nové ideologie se starosvětsky založeným profesorem, jenž urputně hájí svá letitá privilegia, je nasnadě. Bulgakov nechává příběh vyhrotit, ale vzápětí konflikt setře tím, že vypuštěného džina rychle vrátí zpět do lahve. Další operací je z Šarykova opět pes, pocit hrozby ovšem nekončí. Píše se totiž rok 1924.

Psí srdce v podání Komorní scény Aréna|foto: www.divadlo.cz

Příběh není rozsáhlý ani dějově komplikovaný, přesto disponuje silným dramatickým potenciálem. Nelze se divit, že po novele sahá řada dramaturgů. Diváci se mohou s příběhem seznámit hned na třech různých českých jevištích. Renomovaný režisér Sergej Fedotov zinscenoval Psí srdce s herci Komorní scény Aréna. Přestože spojil klasickou předlohu s tradiční režií, vzbudila ostravská inscenace obrovský zájem, který ji vynesl dvě ceny Alfréda Radoka. Příčinu bych viděla v důsledném propracování jednotlivých situací a v pečlivých hereckých výkonech. Michal Čapka (cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon roku) zobrazuje důkladně obě polohy své role. Pes Šaryk se toulá zraněný a hladový po ulicích. Profesora, který se ho ujme, si hledí s věrností a bezmeznou oddaností. Čapka za pomoci mimiky a zdánlivě nekoordinovaných zvířecích pohybů hraje zbědovaného psa, aniž by se v jeho projevu objevil sebemenší stín parodie. O to drastičtěji působí přeměna v Šarykova. Věrnost se obrací v teror, oddanost v povýšeneckou troufalost.

Bez rovnocenného protihráče by Čapkův výkon mohl vyšumět do ztracena. Naštěstí Pavel Cisovský svému profesorovi odměřil přesný poměr soucitu a vědecké posedlosti. Preobraženskij reprezentuje staré časy, ale zároveň se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co během nich stvořil. Za svůj faustovský experiment nese plnou zodpovědnost a konflikt obou hlavních postav se tím významově obohacuje. Celá inscenace udivuje pečlivou prací se všemi motivy a významy Bulgakovy předlohy a právem obdržela cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2003.

V Praze hru uvádí malostranské Divadlo Nablízko. Bulgakův příběh v dramatizaci Alexandra Červenského nastudovala režisérka Eva Leinweberová. Staré dobré časy však více zidealizovala, a tak se profesorova dvojznačnost trochu stírá. Pedantský vědec oplývající suchým humorem (Libor Gross) má oproti svému protihráči (M. Dusbaba) spontánní přízeň publika. Režisérka si dala záležet na scénickém zobrazení (především sugestivní obraz transplantace) a skrze slova doktorova asistenta Bormentala (Václav Rašilov) naznačila hrůzné důsledky, jakých by se svět dočkal dovršením profesorových idejí.

Psímu srdci svědčí komorní prostředí. Stejně jako dvě výše zmíněné scény, neoplývá ani pražské Divadlo v Řeznické rozsáhlým divadelním prostorem. Vanda Hybnerová a Saša Rašilov se inspirovali Bulgakovem a na jeho motivy vytvořili inscenaci Pokus pes čili Potwor. Na režii se podílel celý herecký kolektiv, jehož součástí je i známý mim Boris Hybner. Jejich pohled se zaměřil na "Potwora", tedy na "to", co se běsovky probudí k životu po úspěšné operaci.

Bulgakovův příběh řeší eticky aktuální otázku, a přestože o letních prázdninách divadelní inscenace příliš aktuální nejsou, můžete se prozatím obrátit k jejich knižní předloze. Neprohloupíte!