Tomáš Pilát

Danou problematiku v rozhlase sleduje už téměř dvacet let. Film má rád a rozradostní ho, když se něco kvalitního povede i v televizi. Obecně: svoji práci miluje a stejně tak i rozhlas, který považuje za magické médium plné možností.

Absolvoval Gymnázium Jana Keplera v Praze a Vysokou školu zemědělskou, dnes Českou zemědělskou univerzitu. Psal už na základní škole, na gymnáziu spoluvedl třídní časopis, a pero z ruky nepustil, ani když na stará kolena přešel k mikrofonu. Spolupracuje s některými tištěnými médii a napsal několik knížek. Za tu nejzásadnější považuje životopis režisérky Věry Chytilové, se kterou díky téhle práci intenzivně prožil více než dva roky. Dodnes si toho ohromně váží nehledě na množství úžasných vzpomínek, které mu po nich zůstaly.

Za tuhle knihu dostal i Cenu Egona Erwina Kische.

Před rozhlasovou praxí byl chvíli agronomem v JZD a čtyři roky pracoval jako terapeut duševně nemocných, což taky byla obrovská zkušenost. Poté, co se z něj stal novinář, absolvoval různá filmová a filmově-historická školení a kursy.

Vedle své každodenní, vlastně deníkářské rozhlasové zpravodajsko-publicistické práce si s velkou radostí občas odskočí k pořadům, jako jsou Telefonotéka nebo Výročí týdne.

Občas si ho pozvou do nějakých porot nebo výběrových komisí. Což bere i jako reprezentaci Českého rozhlasu, bez kterého by nic z toho nebylo. Stejně tak by nebyly nabídky na moderování nebo uvádění veřejně prezentovaných pořadů a besed.

Je šťastně ženatý – od roku 1989 pořád s jednou manželkou. Dvě děti už nejsou děti, ale zralé, dospělé osobnosti.

Život pokládá za dobrý. Ví, že v něm má štěstí.