Tamburašský orchestr BRAČ Studénka
"My jsme Slované a žijeme podél západního moře (Jadranu). Hrajeme na tambury (...) a žijeme v míru." Takhle příkladně pacifisticky, s typicky "slovanským holubičím" nádechem prý odpověděli tři Slované, zajatci byzantského krále Maurikia, když se jich v roce 591 n. l. ptal, kdo jsou, proč nejsou ozbrojeni a mají v rukou podivné hudební nástroje. - Trocha dějepisu v tomto případě vůbec není od věci: tak dávnověké kořeny totiž má tamburašská hudba, která má v současnosti dvě významná evropská centra: Balkán a moravskoslezskou Studénku! Co to ale je tamburašská hudba, respektive tamburašské nástroje? Jde o trsací hudební nástroje, jejichž původ je prý v Indii, dnes se však na ně hraje hlavně v zemích jako Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko či Makedonie. Jde o nástroje se zajímavě znějícími jmény: brač, bisarnice, bugarie, kontrašice, berde; více o nich najdete zde: www.tamburasi.ic.cz/nastroje_m.htm.
Tamburašský orchestr BRAČ Studénka se může jako málokterý amatérský hudební soubor v ČR pochlubit kořeny ve vzdálené Bosně a Hercegovině. Právě odtamtud se v roce 1913 vrátil z vojenské služby Rudolf Langer a v rodné Studénce založil tamburašský orchestr. Soubor jakžtakž přežil 1. světovou válku a po roce 1918 se začal slibně rozvíjet; pod vedením Richarda Gelnara, který v souboru setrval až do roku 1976! První velké vystoupení měl na olympiádě Dělnické tělocvičné jednoty v roce 1921; na pražském Slovanském ostrově hrál mimo jiné části z Mé vlasti a Prodané nevěsty. Za německé okupace nemohli tamburaši vystupovat veřejně, ale po 2. světové válce svoji činnost opět obnovili. Vzhledem k tomu, že tradice tamburašské hudby je nejsilnější na Balkáně, zajíždí studénecký orchestr často právě tam; v chorvatském Osjeku na festivalu tamburašské hudby získal v roce 1998 2. místo v konkurenci 35 souborů. Orchestr hrál až doposud na původní - staré - nástroje, ale nedávno se rozhodl zkusit to také s nástroji novými, které jsou mezi balkánskými tamburašskými soubory běžné. Kromě standardních balkánských skladeb hraje orchestr i úpravy klasiky, které na stránkách RAMPY přinášíme.
Mimochodem: první tamburašský orchestr vznikl v roce 1847 v Chorvatsku. A ještě trocha československé tamburašské historie: vznik prvních souborů u nás se datuje rokem 1896. Na přelomu 19. a 20. století jich u nás přitom existovalo tolik, že byl roku 1903 dokonce ustaven Svaz tamburašských spolků československých. Ve stejném roce vychází Tamburašský věstník, ve kterém se mimo jiné píše: "Tamburašské soubory jsou ty, které ušlechtilou zábavou odvracejí vrtkavé myšlenky dospívající mládeže od zábav a sportu, často útlému lidskému zdraví nebezpečných, a jež vštěpují mládeži lásku k hudbě a probouzí v jejich nitru cit pro krásno vůbec."
Nejposlouchanější
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
-
Za úplňku a Vrátka z bambusu. Povídky japonských klasiků
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
