Tadeusz Kantor

Řadě lidí u nás, pokud nejsou zběhlí v divadelní historii, asi jméno Tadeusze Kantora (1915 - 1990) nic neřekne. Pro Poláky však zapomenout na Kantora je asi totéž, jako kdybychom my z historie českého divadla vypustili tvorbu Alfréda Radoka či Jana Grosmanna. Kantor se neprezentoval jen jako scénograf, autor kostýmů a herec. Především, spolu s druhým Polákem Jerzy Grotowským, je řazen k nejvýznačnějším světovým režisérům. Výstava v Českém muzeu výtvarných umění se obrací ke Kantorově výtvarné práci. V České republice je to první rozsáhlejší pohled na jeho malířskou a divadelní tvorbu z let 1945 - 1990. Výstavu připravilo České muzeum výtvarných umění ve spolupráci s Polským kulturním institutem v Praze a Cricotekou v Krakově. Za její první částí se návštěvníci musí vypravit do Husovy ulice. Druhou expozici, zahrnující divadelní objekty z inscenací Kantorova divadla Cricot-2, pak můžete shlédnout ve Strahovském klášteře.

Logo Pražského Quadriennale 2003|foto: www.pq.cz

Ve své divadelní tvorbě Kantor rozvíjel předchozí ideje avantgardy. V úvodu výstavy se díky sérii fotografií návštěvník seznámí s prvními inscenacemi, jež byly realizovány za války v Podzemním divadle. Následuje několik koláží a ukázky kostýmů z inscenací. Je nutné zmínit tíživou atmosféru, která doslova čiší ze všech vystavovaných předmětů. Ne náhodou také Kantor stvořil divadlo pohybující se na hranici života a smrti. Otřesný zážitek druhé světové války byl v Polsku reflektován ještě hluboko do druhé poloviny 20. století a ovlivnil též Grotowského tvorbu.

Postavy v Kantorových inscenacích byly zbaveny psychologie, herec degradován na úroveň předmětu musel bojovat s věcmi o své místo na Zemi. Akt přeměny v postavu herec nezakrýval, ale naopak obnažoval. Jedním z prostředků, jimiž Kantor vyjadřoval svou poetiku, byly tzv. bioobjekty. Postava byla připoutána k určitému předmětu, skrze nějž se vyjadřoval její psychický stav. Muž se židlí na zádech, dívka, která v ruce bez ustání držela okno a kohosi vyhlížela apod. Když vystoupíte do druhého patra výstavních prostor, jeden takový bioobjekt můžete vidět i vy. Dvě děti uzavřené do podivné skříně jsou omezeny v pohybu na pouhé pokyvování hlavou a rukama. Zmíněnou degradaci člověka k předmětu ukazuje vystavená loutka muže, který za ramínko visí ve skříni.

Bioprojekt "Mrtvá třída"|foto: www.telefonica.es

Kantor prošel řadou tvůrčích etap. Vždy je uváděl manifestem. Roku 1963 to byl manifest nulového divadla a inscenace Witkiewiczovy hry Blázen a jeptiška. Prapodivný, hrozivě skřípějící přístroj ze židlí, stvořený právě pro tuto inscenaci, je rovněž součástí výstavní expozice.

Slovo happening nám většinou asociuje americkou kulturu. Kantor roku 1967 inscenací Vodní slípka, opět podle Witkiewiczova textu, zahájil období divadla-happeningu. Divadlo mu bylo symbolem věčné cesty. Herci obtíženi zveličenými baťohy, kufry a balíky se stali poutníky na únavné cestě, jež naznačovala postavení současného umělce. Ve stejném roce se odehrál i happening Mořský koncert. Na výstavě je připomínán černobílou fotografií. Kantor tehdy pozval posluchače na pobřeží Baltského moře, kde pak sám dirigoval moře.

Výstava díla Tadeusze Kantora zaujme zřejmě menšinového diváka, jenž se alespoň trochu orientuje v dějinách divadla. Na běžného laika může působit trochu exoticky, ale přesto má svou platnost pro ty, kteří se zajímají o vývoj evropského divadla 20. století. Do jeho historie Tadeusz Kantor nesporně patří.