Symfonická dechová hudba aneb Máme už rakušanství v hudbě za sebou?

Josef Šebesta i Václav Blahunek jsou neúnavnými propagátory symfonické dechové hudby a pro posluchače připravili zajímavý pohled na tento fenomén. Řadou hudebních ukázek (např. V. Nelhýbel, K. B. Jirák, K. Husa) dokumentují, jak čeští skladatelé spoluvytvářeli a spoluvytvářejí tento druh hudby i ve světovém měřítku.

Představme nejprve oba zmíněné hosty. Plukovník Dr. Václav Blahunek je dirigent, hudebník a hudební teoretik, veřejnosti v posledních letech známý především jako šéfdirigent a ředitel Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, ale řídil i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, filharmonické orchestry v Plzni, Pardubicích, Zlíně, Hradci Králové, též v zahraničí. Jeho dlouholetým spolupracovníkem je muzikolog, hudební, pedagog a organizátor Josef Šebesta.

Úvod Akademie patří stručnému ohlédnutí za počátky jejich spolupráce, přičemž ony počátky tvořila právě dechová hudba. Následuje pak krátké zastavení u disertační práce Václava Blahunka nazvané Symfonický dechový orchestr v reflexi české tvorby 2. poloviny 20. století. Odtud už je blízko k tématům „Čechy konzervatoří Evropy?“, historie vojenské hudby v českých zemích a ke srovnání vývoje v českých zemích a v zahraničí.

Oba hosté kriticky hodnotí i absenci hesla „symfonická dechová hudba“ ve Slovníku české hudební kultury a navrhují určitá řešení. Kritický přístup patří i tomu, jakým způsobem vojenská hudba v 19. století ovlivňovala hudební kulturu obecně, např. její podíl na upozaďování folklóru.

Určitým odlehčením je pak část věnovaná symfonické dechové hudbě a jejímu místu v nonartificiální sféře. Blok věnovaný diskusi uzavírá pak problematika dramaturgie, tj. jak sestavit zajímavý a přínosný program z repertoáru určeného pro symfonické dechové orchestry.

Plně se ztotožňuji s přístupem, který definoval americký dirigent Donald Hunsberger: je třeba prosadit do dramaturgie minimálně jednu novou původní dechovou skladbou a hlavně zasadit ji do jasně promyšlené koncepce, neboť: lidé rádi přistoupí na program, když vidí, kam směřuje.
Josef Šebesta

Druhou část Akademie věnované symfonické dechové hudbě tvoří zastavení u několika vybraných ukázek. Např. u Hudby pro Prahy 1968 Karla Husy, kterou hosté srovnávají ve dvou verzích a snaží se definovat rozdíly v interpretačním vyznění.

Jinou ukázkou je Symfonické scherzo Karla Boleslava Jiráka, někdejšího prvorepublikového šéfa hudebního programu Radiojournalu. Tvorba Václava Nelhýbela je zastoupena trojicí skladeb: Koncert pro basový pozoun a dechový orchestr – Festivo pro symfonický dechový orchestr – Antiphonale pro žesťový sextet a symfonický dechový orchestr.

Neméně zajímavá je skladba se záhadným názvem Cheetah. Více o ní prozrazuje Václav Blahunek: „Cheetah je jméno gepardice odchované člověkem a neúspěšně vypuštěné zpět do přírody. Filmový příběh inspiroval Karla Husu natolik, že jej v roce 2006, na objednávku dechového orchestru University of Louisville, zhudebnil do podoby zvukomalebné symfonické básně, ve které slyšíme proměny v psychice divokého zvířete. Od klidového stavu, až po dramatický a neúspěšný útok na kořist. Premiéra skladby se konala 8. března 2007 v Carnegie Hall v New Yorku, dechový orchestr University of Louisville dirigoval Frederick Speck. Dle internetových informací se v současné době Cheetah řadí k nejhranějším koncertním titulům v celosvětovém rozsahu.“

Zvláště je třeba ocenit, že oba hosté jako hudební ukázky doporučili skladby českých autorů žijících v zahraničí. „Připomínání tvorby českých emigrantů, kteří museli po roce 1948 či později opustit vlast, považujeme za svou povinnost. I oni vytvářeli českou kulturu, nezapomínejme na ně,“ shodují se Václav Blahunek a Josef Šebesta.