Sylvie Richterová: Itálie je mým osudem

28. listopad 2018
Sylvie Richterová

Spisovatelka a esejistka Sylvie Richterová žila od začátku sedmdesátých let v Itálii, vyučovala českou literaturu na univerzitách v Padově, Viterbu a Římě. A v současnosti žije střídavě v Itálii a v Praze.

Tématem jejího zatím posledního románu Každá věc ať dospěje na své místo (2014) je svoboda, odpuštění či smíření, ale především paměť. „Kdo nezpracuje své vzpomínky, je nějakým způsobem nemocný. I zlé vzpomínky jsou velkým obohacením,“ říká Richterová nad románem, který letos vychází i italsky. Zároveň ale tvrdí, že paměť můžeme mít nebo nemít, a tak je to spíše román o vědomí.

Kde je pravé místo lidí a věcí? V hledání smyslu a utváření sebe sama. Musí to být provázeno smířením a vnitřní harmonií.

Své prózy publikovala v sedmdesátých a osmdesátých letech nejen v exilu, ale také v samizdatové edici Petlice: Návraty a jiné ztráty (1978), Místopis (1983) a Slabikář otcovského jazyka (1991), Rozptýlené podoby (1993) a Druhé lou­čení (1994).

Souhrnné vydání jejích esejů o české literatuře vyšlo před třemi lety a má 800 stran. A jaké to je číst pohromadě své práce sebrané za čtyřicet let? „Člověk poznává sám sebe. Zjišťuje, že to psaní má vnitřní soudržnost a logiku.“

Poezie se dostavuje.

Teď v polovině listopadu jí vyšla básnická kniha Slyšet obrazy (2018). Jedná se o básně-vyznání Giottovi, Caravaggiovi, Gauguinovi nebo také Fridě Kahlo, Evě Fukové a Adrieně Šimotové. „Cítím kolem obrazů auru, která mi umožňuje rozpoznat velkého malíře. Ostatní to neslyší, ale já to slyším velmi silně.“ Předchozí básnické knihy jsou čtenářům nedostupné, proto Sylvie Richterová chystá výbor ze své poezie.