Svobodova pohádka

Představa, že lidovci budou dál spokojeně vyzobávat voliče ODS a ČSSD tím, že nebudou ideologicky vyhranění, má ovšem vážné trhliny. Obě velké politické strany mají dnes daleko širší záběr a samy útočně vykračují do míst, kde dříve lovila konkurence. Lidovcům se tak úží jejich manévrovací prostor.

Politický souboj se navíc smrsknul na ostrý osobní střet ikon, které politiku jednoduše polarizují a nutí voliče k vyjádření citového postoje podle předepsaného vzorce "ano - ne" (jsem pro Paroubka, proti Topolánkovi a naopak), takže pro třetího vzadu už není místo. S výjimkou komunistů, kteří disponují stále stejně silným, nostalgicky živeným fanklubem, který není a priori fixován na obličeje ani na osobnosti. To lidovecké voličské jádro se naopak povážlivě tenčí.

Cyril Svoboda nemá potenciál k tomu, aby tuto nepřízeň okolností změnil. Mediální ikona z něj nebude, nevyvolává totiž pozitivní ani negativní emoce, a je tedy v jistém smyslu voličům lhostejný.

Najít nové prostory, kde by lidovci odkryli své vlastní téma, je těžké jako lákat voliče na tradiční křesťanské hodnoty, které v ateistické české společnosti přitahují podobným způsobem jako obličej a styl nového lidoveckého předsedy. Lidovcům tedy nezbývá než čekat, zda přijdou lepší časy, a do té doby nikoho moc nerozčilovat, aby voliči, kteří budou protestovat proti manýrám velkých stran, po čase zabloudili právě k nim.

Nekonfliktní, indiferentní tvář Cyrila Svobody je z tohoto pohledu dobrou volbou, ale nakonec je to jedno. Ztrácení politického významu lidovců se zdá být vzhledem k vnějším okolnostem neodvratné. Uvědomuje si to i nový předseda KDU-ČSL. Byl to přece on, kdo před sjezdem řekl, že by strana potřebovala polít živou vodou. A ta, jak všichni vědí, je k mání jenom v pohádkách.