Svatá Ludmila – samojediná mezi muži. Fascinující příběh české kněžny a světice, která se zasloužila o šíření křesťanství
Přemyslovská hradiště sloužila v raném středověku jako pohraniční pevnosti i útočiště před vpády nepřátel
Kněžna Ludmila zemřela v roce 921 na svém vdovském sídle, jednom z přemyslovských hradišť – na Tetíně, který leží kousek od Berouna. Uškrtili ji tam podle legendy dva vrazi, poslaní její snachou Drahomírou, se kterou měla Ludmila mocenské i náboženské spory. Ludmila ale bezpochyby během svého života navštěvovala i další přemyslovská hradiště – Budeč, Libušín, Mělník, Lštění a samozřejmě Pražský hrad.
„Panovník tehdy vládl takzvaně ze sedla,“ popisuje ředitel kladenského muzea Zdeněk Kuchyňka, jehož muzeum zajišťuje prohlídky na nedaleké Budči.
Hradiště jako pevnost i útočiště
„Jeho družina sice nebyla příliš početná, i tak ale potřebovala vyživovat a vyzbrojovat, a tak se dvůr po hradištích neustále přesouval.“ Hradiště sloužila jako pohraniční pevnosti i jako útočiště okolních lidí před nepřátelskými vpády, proto bývala rozlehlá. Například Budeč (22 hektarů) měla krom akropole a rotundy i velké předhradí.
V devátém a desátém století se zde mísilo nově přijaté křesťanství s pohanstvím a zřejmě zda existovala vedle sebe. Dokládají to podle Zdeňka Kuchyňky i archeologické nálezy. Pohanství ustupovalo jen zvolna a i další panovníci vydávali dekrety o tom, že se mají kácet posvátné pohanské háje a zasypávat studánky.
Na Budči, kde stojí zřejmě nejstarší stavba u nás – rotunda svatého Petra a Pavla, se dostalo knížeti Václavovi vzdělání v latině. K příkladnému křesťanství ho podle legend vedla právě jeho babička Ludmila.
Poselství lásky a oběti
„Kněz tehdy potřeboval někoho, kdo by byl schopen se mší aktivně účastnit. Proto se na Budči skupina chlapců učila číst, psát a zpívat žalmy,“ popisuje Zdeněk Kuchyňka.
Ludmilu je podle Zdeňka Kuchyňku třeba si připomínat jako ženu, která překonala řadu těžkostí, bojovala s vážnou nemocí (trpěla migrénami), pochovala dva syny a odvážně přijala nový kult.
„Pohanství je kruté a křesťanství k tomu starozákonnímu Bohu přidalo Krista a lásku k lidem. Přineslo humanitní myšlenku, že lidi je třeba ne jen trestat, ale i milovat a obětovat se pro ně.“ A na tuto myšlenku bychom neměli zapomínat.
Mohlo by vás zajímat
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
