Stopy událostí, znamení jevů
Co může o skutečnosti vypovědět jediný zastavený okamžik na fotografii. Analýza současné doby rozkladem do vteřin, kdy cvaká spoušť. Skutečnost jako montáž okamžiků, montáž subjektivit. Čas ve fotografii a člověk v čase. Návštěvu výstavy "Stopy a znamení" v Langhans Galerii Praha lze pojmout jako kontemplativní zastavení s fotografiemi.
Výstava, jejímž kurátorem je Wim Melis, je výběrem z přehlídky loňského fotofestivalu Noorderlicht. Fotografové různých národností nahlížejí velmi subjektivně a mnohostranně přes příznaky a odrazy současný svět; ve společných tématech společně podávají náznak ucelené zprávy o skutečnosti. Dívají se skrze dokument i přísně aranžované stylizované snímky, skrze obrazy soukromí i celosvětové politické situace. Pojítkem je fenomén času.
Hiroyuki Masuyama každý den po celý rok pořídil jeden snímek téže městské cesty, každý den se po ní posunul asi metr a půl vpřed. Své fotografie spojil ve filmovou smyčku, v níž se prořítíme cca dvousetmetrovým úsekem asfaltu a kolem nás proudí roční období. Třiadvacetiletý Ali Taptik vytvořil sérii fotografií dokumentující jeho fiktivní minulost. Smyšlené autobiografické momenty jsou pro diváka mnohem skutečnější než autor sám. Bo Hai sestavil tři triptychy portrétů svých nejbližších a krajin, které k jejich tvářím neodmyslitelně patří. Prostředí existují v jiném čase než lidé, které Bo Hai fotí ve vzácných nestabilních okamžicích před smrtí, v dospívání a ve spánku. Pomíjivostí se zabývá také Helen Kudrich. Po katastrofické tsunami fotila poházené luxusní předměty zavalené bahnem; poukazuje na nestálost věcí, z nichž jsme uvyklí čerpat jistotu. Nizozemská fotografka Anoek Steketee se vypravila do Íránu, aby se přesvědčila o pravdivosti informací přinášených z této země médii; náhodné kolemjdoucí na ulici žádala, aby jí pózovali, jako by hráli scénu z jakéhosi neskutečného divadelního představení: výsledkem je zpráva ve formě zvláštních surrealistických výjevů (jedním z nich je i titulní plakátová fotografie výstavy). Larry Fink v cyklu "Zakázané snímky" (které vznikly před zářím 2001) vystavuje známou inscenovanou fotografii muže nápadně podobného G. W. Bushovi, třímajícího v ruce prs afektované modelky. "Ta žena by měla být metaforou naší zahraniční politiky, která spočívá ve strkání našich rukou tam, kam nepatří.", řekl o ní autor.
Výstava, která v Galerii Langhans potrvá do 20. srpna, jako celek především klade otázky k úvaze a dává k ní dostatek prostoru, návštěvníka nezahlcuje. Většina fotografií spíše sděluje smysl, než aby byly samostatně silně působícími díly.
