Srba namísto svědomí

31. březen 2001

Je to pořád stejné: jistý politik či ministr asistuje u nějaké nekalosti nebo ji dokonce sám provede, všetečná média to ke smůle aktéru zveřejní a - a nic se neděje. Politik i ministr sedí dál na svém místě, tváří se jako neviňátko, nanejvýš za sebe předhodí do veřejné arény náhradní oběť, která vše vezme na sebe.

Naposledy se tento scénář české folklórní hry Já nic, já muzikant opakoval v případě Jana Kavana a nevýhodného pronájmu Českého domu v Moskvě. Šéf diplomacie požehnal tomuto korupcí zavánějícímu obchodu svým podpisem, před veřejností se pak bránil tím, že ho u signace důležitého dokumentu úředníci špatně informovali. O tom, že převezme osobní odpovědnost, Kavan ani na chvíli neuvažoval. Všechno hodil na svého generálního sekretáře Karla Srbu, který Kavanovi k vůli spáchal prozatímní profesionální harakiri.

Trapné chování Jana Kavana, který před novináři celý případ bagatelizoval a balil do diplomatické rozvážnosti, znovu odhalilo, jací "velikáni" se na naší politické scéně pohybují. Kavan v tom ale není sám.

Čeští zástupci lidu si dosud nezvykli, že politik není obyčejný občan, který si občas beztrestně může dovolit slabost. Správce věcí veřejných má v rukou obrovskou moc, proto není odpovědný pouze sám sobě a svému soukromému svědomí, ale musí se zodpovídat i voličům. Ti se stávají jakýmsi veřejným svědomím politika, které se ozývá ve chvíli, kdy není něco v pořádku.

Politik u vesla se ale může chovat jako neomezený suverén a hlasy veřejného svědomí si nepouštět k tělu. Nechuť ustupovat dokonce i v případě jasných důkazů, že lhal či podváděl při správě veřejných financí, je pak vážným signálem, že ve stroji demokracie něco povážlivě vážně zaskřípalo.

Český stroj demokracie vrže dlouho. Chyba přitom není jen na straně politiků, kteří si váží postů víc než čistého soukromého a veřejného svědomí. Minimálně stejný díl viny nesou voliči, kterým je úplně jedno, co jejich političtí "mazlíčci" během svého volebního období dělají.

V Česku totiž platí jistá tichá dohoda: vy (voliči) nám dáte na čtyři roky mandát vládnout (stát) a my (politici) za vás budeme dělat úplně všechno. Vy (voliči) nám (politikům) na oplátku nebudete čtyři roky mluvit do toho, jak na to máme jít a jak se máme chovat. Voliči si samozřejmě rádi počtou o hříších svých oblíbených politiků, berou-li je však vůbec vážně, zapomenou na ně ve chvíli, kdy přijdou k volebním urnám. Tam se vážná politická aféra v mžiku promění v pouhou klukovinu.

Západní politikové na tom nejsou o mnoho hůře. Pro tamní demokracie je však takové hraní s veřejnou mocí o poznání méně nebezpečné. Především proto, že hračka je většinou mnohem menší než u nás a neopatrnost tudíž nepřináší tak velké škody.

Kromě toho i na západě platí mezi voliči a politiky zvláštní dohoda: vy (politici) si nám (voličům) nebudete příliš plést do života a my (voliči) vám (politikům) nevezmeme vaši hračku (stát). Běda ale, když tuto smlouvu porušíte! I když i tady občas něco zaskřípe, pořád se to na rozdíl od obludného českého vrzání dá vydržet. A přitom by nám k záchraně ušních bubínků stačilo tak málo: menší hračka, lepší dohoda a větší disciplína obou smluvních stran.

Petr Fischer

Autor je komentátorem Lidových novin Napsáno pro Svobodnou Evropu a Respekt v rámci cyklu Dnešek

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy

Koupit

Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.