Spisy Jana Čepa jsou kompletní

Povídky jsou excelentním žánrem Jana Čepa. Ostatně v jeho tvorbě zaujímaly důležité místo, rovné jeho tvorbě esejistické. Román napsal jediný, nazvaný Hranice stínu. Čepův editor, Mojmír Trávníček, jehož zásluhou vyšly šestidílné Sebrané spisy v letech 1991–1999, byl povzbuzen výzvou, která zazněla na olomoucké čepovské konferenci v roce 1998, že rané povídky do Čepova souborného díla rozhodně patří.

I stalo se, v půvabném provedení ji spolu s povídkami do pozdějších souborů nezařazenými, pořídilo nakladatelství Sternberg, v kterém už před časem vyšly Čepovy Dojmy z Anglie. Juvenilie psal autor v letech 1921–1926, mezi svým devatenáctým a čtyřiadvacátým rokem. Maturoval tehdy na gymnáziu v Litovli, začal studovat češtinu, angličtinu a francouzštinu na pražské Filosofické fakultě, složil první státní zkoušku. Nedokončil vysokoškolské studium, nastěhoval se do Nové Říše na Moravě a upsal se Dobrému dílu Josefa Floriana.

Rané povídky psal Jan Čep pro přílohu Moravskoslezského deníku vydávaného v Ostravě. V Doslovu o nich říká editor Mojmír Trávníček: „Většina těchto … próz samozřejmě ještě nedosahuje jazykového mistrovství sevřenosti a průzračnosti autorovy zralé tvorby. Setkáváme se v nich však v zárodečné podobě s většinou motivů a témat charakteristických pro pozdější … práce.“

K jakému gestu se tehdy Jan Čep rozmáchl? První povídka se jmenuje Z vesnice. A ve venkovském prostředí se odehrávají i ty další, např.: O pošetilé lásce, Píseň zahrádky, Zmrzlá srdce. Autor popisuje kraj vlastního dětství – okolí Litovle, Hanou, která se zde z rovin zvedá do jesenického podhůří. Krajina tu ale nehraje roli lyrického prvku, nejsou to chvalozpěvy na krásu rodiště. Protiklad obzoru a místa tu slouží spíš jako vzor, pomocná součást k zpodobení hranice, která i v člověku občas nabírá podobu vzedmuté křivky. Klidné entrée krajinné a přírodní krásy je podkladem pro konflikt, k němuž se schyluje.

Odrůstání, tak by bylo možné pojmenovat motiv, který z povídek zní. Opouštění dětství, opuštěnost zklamané lásky, tíseň samoty, rozpad iluzí. A přirozenost – to je další výrazný prvek. I když je tu hojně řeč o smrti, o zbloudilých poutích a jakémsi vnitřním pnutí smutku a tragického pocitu, všechno to autor kreslí nenuceně. Odtud pramení silný, emotivní dojem, který jeho příběhy mají. Nejen, že si uvědomujeme ztracený svět tehdejší doby chalupníků i selských patriarchů, ale i pozitivní prostotu, která niterné vjemy prožívala mnohem vzrušeněji a hlouběji.

Proto i k expresivnímu dojmu stačilo spisovateli málo, náznak, popis osoby a drsných vztahů. Ještě tu fungují pevné zákonitosti koloběhu přírody a života v něm, ale také nevyslovitelné drama, které se odehrává při vědomí marnosti a pomíjivosti. I sám dvacetiletý Čep tehdy jistě rozpoznával lomy deziluzí. O to syrovější, že tu ještě není jednoznačný nádech k Božímu lanu. Takový moravský magický realismus.

Knihou Červený muškát je beletristické dílo Jana Čepa kompletní. Zeptá-li se někdo, jestli není to už téměř stoleté psaní příliš archaické, můžeme přisvědčit. Ale možná právě proto je na místě trochu námahy k vcítění se a k čtení.