Spisovatel Nicolai Lilin: „Pro mě mluvit o Rusku je jako mluvit o mámě“
Minulý týden Prahu navštívil italský spisovatel ruského původu Nicolai Lilin, aby zde představil český překlad svého románu Volný pád, vydaného nakladatelstvím Paseka, v němž líčí kruté zážitky z druhé čečenské války, kam byl povolán během vojenské služby.
Lilin se celosvětově proslavil už svým debutovým románem Sibiřská výchova, kde vypráví o historii a tradicích zločinecké komunity tvořené potomky sibiřských Urků, násilně vysídlených do Podněstří. Jde o záhadný svět „poctivých banditů“, kteří sice neváhají vyloupit banku či použít zbraň, ale zároveň ctí přísný mravní kodex: pohrdají majetkem a přepychem, neobchodují s drogami, milují děti a postižené.
Sibiřská výchova byla přeložena do čtyřiadvaceti jazyků a byla úspěšně zfilmována režisérem Gabrielem Salvatores, jednu z hlavních rolí si v ní zahrál John Malkovich. Spisovatel Nicolai Lilin se narodil v roce 1980 v podněsterském Benderu, od roku 2004 žije v Itálii, poslední tři roky v Miláně, kde založil kulturní centrum Kolima Contemporary Culture pro pořádání výstav, koncertů a literárních čtení. Píše, spolupracuje s televizí i divadlem, vyučuje tvůrčí psaní, vlastní tatérské studio.
„Na kurzy italštiny jsem nechodil“
Nicolai Lilin všechny svoje knihy píše v italštině, kterou hovoří zcela plynně a téměř bez přízvuku. Náš rozhovor sice probíhal v jeho mateřštině, ale řeč přišla i na to, jak se mu podařilo naučit se italsky tak rychle a perfektně. Prý to vůbec nebylo těžké.
„Italština je velmi krásná a nabízí mnoho možností, jak se ji naučit. Rád poslouchám operu, jsem velkým milovníkem Mozarta, Dona Giovanniho znám v originále nazpaměť. Proto pro mě nebylo těžké si osvojit zvučnost italštiny. Kromě toho hodně čtu, nejdřív jsem četl italské překlady ruských spisovatelů, které znám, Bulgakova, Turgeněva, Tolstého, Čechova, pak jsem se ponořil víc do italské literatury a díky tomu jsem se jazyk naučil. Na kurzy jsem nikdy nechodil.“
„Nikdy jsem netvrdil, že moje knihy jsou o mně“
Lilinovy knihy se staly velmi populárními mimo jiné i díky autenticitě popisovaných události, vše je líčeno v první osobě z pohledu hlavního hrdiny, který má s autorem mnoho společného. Nicméně sám Lilin přiznává, že třebaže vycházel z vlastních zážitků a dojmů, jedná se o beletrii.
„Je to krásná literatura, psal jsem je jako romány, a jak to tak bývá u všech spisovatelů, i já jsem v nich využíval osobních dojmů a zážitků. Teď píšu pátou knihu, která je v třetí osobě, není tam žádná postava, která by se mi mohla podobat.
Ani u mých předchozích knih jsem netvrdil, že jsou o mně, vytvořil jsem v nich postavu, která si žije vlastním životem. Ale tím, že jsem to vyprávěl v první osobě, čtenáři si to se mnou spojili. Taky mi pak říkali Kolymo, což je přezdívka hlavní postavy. Takhle mi sice říkal můj dědeček, ale ta postava nejsem já. Prostě se to tak stává, že když se čtenářům něco líbí, hodně to prožívají, hned si to spojí s autorem.
Můj nejnovější román, který píšu ve třetí osobě, je více vykonstruovaný než moje předchozí knihy, celé je to v obecnější rovině. Pokusil jsem se v něm propojit realitu a pohádku.“
„Hodně věcí v Rusku mě děsí“
Lilinovy knihy zatím nevyšly v ruštině. Autor je prý v jednáni s několika nakladatelstvími, ale jak prohlásil, musel by je nejdříve do ruštiny přepsat – nejednalo by se o překlad, ale o novou verzi. Stávající romány psal s ohledem na zahraniční čtenáře, kterým bylo potřeba mnohé reálie vysvětlit. Ruskému čtenáři by tyto pasáže přišly nadbytečné. A jak Nicolai Lilin vnímá současnou situaci v Rusku?
„Naposledy jsem byl doma v roce 2009 a bylo to pro mě velmi těžké. K situaci v Rusku se stavím hodně kriticky. Nepocházím z dobré, bohaté rodiny. Narodil jsem se na předměstí, v dosti špatné čtvrti, naše rodina se musela vystěhovat. A když vidím, v jakých hrozných podmínkách tam lidé žijí, je to smutné. Pro mě mluvit o Rusku je jako mluvit o mámě. Když se vás zeptají, jestli je vaše matka dobrá nebo špatná, těžko na to můžete odpovědět. O vlastní matce nemůžete mluvit špatně, proto ani já nemůžu mluvit špatně o Rusku, i když mě hodně věcí, zejména v posledních letech, děsí. Politika, nemorálnost, totální absence vůle cokoli změnit, nárůst nacionalismu.
Jedna z mých prababiček byla židovka, za války prošla koncentračními tábory, a když vidím na ulicích svoje vrstevníky, jak pochodují se svastikami a vyřvávají nacistická hesla, je mi hanba, stydím se, že jsem Rus. Kvůli starým lidem, kteří zažili strašlivý útlak nacismu a pak ještě horší komunismu a teď se dívají na dorůstající mládež, která opět směřuje k nejrůznějším nacionalistickým a reakcionářským hnutím. To mě děsí.“
„Zůstal jsem takový, jaký jsem byl“ A jak se daří Nicolaii Lilinovi, po jeho bouřlivém a dobrodružném mládí, zařadit se do normálního života?
„Nepřizpůsobil jsem se, zůstal jsem takový, jaký jsem byl. Záleží na tom, jak se na mě lidé dívají. Ano, spolupracuji s televizí, píšu knihy, už se neúčastním bojových operací, jak tomu bylo dřív, vychovávám dceru, v dubnu se mi narodí druhá, jsem rodinný tip. Ale to neznamená, že bych se nějak radikálně změnil. Zažil jsem válku, poprvé když mi bylo dvanáct, vyrůstal jsem v drsné čtvrti, kde bylo hodně násilí, ale nikdy jsem nerozděloval svět na prostředí mírové a válečné. Podle mě je všechno na tomto světě provázáno.
V Čečensku bylo strašné vidět rozbořená města, lidi, co z normálního života neměli nic, umírali, kvůli vědru vody nebo bochníku chleba riskovali život. A o sto padesát kilometrů dál byla prosperující města, kde lidé chodili večer do kina, jedli zmrzlinu, chodili na rande. Pro mě je to všechno blízké, nevidím mezi tím hranice. I v Itálii se dál angažuju v otázkách bezpečnosti, jsem konzultantem speciálních sil pro boj s terorismem, zabývám se různými formami terorismu ve světě, takže i v této sféře nadále zůstávám.“
Román Volný pád v českém překladu Heleny Lergetporer vydalo nakladatelství Paseka. Slavný Lilinův debut Sibiřská výchova do češtiny přeložila Alice Flemrová.
