Špion za špiona. Neuvěřitelná autobiografie Jaroslava Javorského vychází jako audiokniha

„Tohoto jedinečného dabéra a herce interpretujícího i jiné audioknihy jsem si vybral sám a musím přiznat, že to byla volba podmiňující. Řekl jsem: buď knihu natočíme s ním, nebo vůbec. Paní režisérka a producentka Naďa Dvorská byla ale velice vstřícná a současně rázná, s ohromně profesionálním přístupem, a když slíbila, že Pavla Rímského sežene, souhlasil jsem,“ vrací se Jaroslav Javorský k počátkům audioprojektu. S Rímského výkonem je velice spokojený. Do čtení hercovi nemluvil, podílel se ovšem na korekci výslovnosti některých slov a pasáží v různých dialektech němčiny. A že je těch dialektů požehnaně!

Jaroslav Javorský|foto:Post Bellum

Komunistická zvěrstva sedmdesátých let

Mnozí lidé si myslí, že v sedmdesátých letech minulého století se v takzvaném socialistickém táboře jednalo s politickými oponenty mírně. Opak je pravdou, a pan Javorský to zažil na vlastní kůži. Jako politický vězeň strávil totiž osm let v těžkém žaláři ve Valdicích. Odsouzen byl na třináct roků, ale díky obrovskému úsilí matky, která ze Západu dělala vše pro jeho propuštění, si odseděl „jen“ asi dvě třetiny nespravedlivě zinscenovaného rozsudku. V roce 1986 se pak stal součástí výměny zajatců Západu a Východu na slavném Glienickém mostě, kterému se dodnes přezdívá Most špionů. Ač byl odsouzen za špionáž, žádným špionem nebyl. Chtěl jenom pomoct své milé a její malé dcerce přejít do svobodného světa. Na bulharsko-turecké hranici se ale něco zvrtlo, a jejich plán byl odhalen.

Rok 1977, Jaroslav Javorský ve starém BMW, s nímž odjel do emigrace|foto:Post Bellum

Potřeba být potřebným

Dodnes vynakládá pan Javorský značné síly na to, aby se na komunistické zločiny nezapomnělo. Jezdí po besedách, publikuje na svých webových stránkách, spolupracuje s historiky a paměťovými institucemi. Chtěl by toho, jak říká, dělat víc, ale muselo by být pro koho. „Pražskému Magistrátu jsem poslal podnět s tím, že my, důchodci, respektive my za zenitem, máme stále potřebu být potřební a třeba sdělovat zájemcům něco, co možná ještě neví. Zatím jsem se ale nedočkal žádné odpovědi,“ říká smutně. Zato si ale pochvaluje spolupráci s Českým rozhlasem a těší se na čtrnáctidílnou četbu ze svých osudů, kterou připravilo brněnské studio Českého rozhlasu. Záznamů s jeho poutavým vyprávěním i naléhavými apely najdeme přitom v našem rozhlasovém archivu daleko víc.