Souchotě a jiná slova

Výbor z povídkové tvorby Torgnyho Lindgrena je rozdělen do tří částí, celkem obsahuje patnáct historek z různých časů. Ale fakt, že jedno z vyprávění je datováno rokem 1941 (Dopis II: Pravá láska) , jiné začíná jednoho květnového dne roku devatenáct set dvacet sedm (Alfred Krummes) a ještě další prochází celou druhou polovinou minulého století (Pohřeb Thomase Manna) , příliš podstatný není, neboť hovor se nese v jakémsi "nadčasí". Nikterak často zde člověk nepotká ani příznaky moderní doby, a pokud ano, pak jsou dost škodlivé ("Ani myslivec už tam nezabloudí, myslivci sedí na doživotí, přikovaní k počítačům..."). To více jsou povídky zabydleny domácími zvířaty, např. v Mérabině kráse čteme: "Ale ty jeho krávy, čtyři měl, ty byly krásné a tlusťounké jak andělíčci v kostele"; anebo líčením venkovského světa a neporušené přírody (Alfred Krummes): "Proto by rád využil příležitosti a pronesl pár slůvek o povaze stesku, o domově, o statku s obřími lipami na dvorku a s ořešákem, v jehož rozdvojené koruně pobíhaly veverky, o půdě, která se po celých pět staletí předávala z otce na syna." Přísně je v Lindgrenově knize vykreslen svět, ale kouzelně, s důrazem na přirozený řád lidského bytí, s ohledem ke zvyklostem a zákonitostem života, které jsou-li porušovány, dospívají k jedinému - k tragickému konci.

Ale ono to vlastně není tak jednoduché. Většina příběhů v knize sice končí smrtí, a to často velmi zvláštní a za podivných okolností (v jakési podobnosti či podobenství v příběhu Rút a Signar). Často je spojena s kletbou (mstivý otec Konrád v Mérabině kráse nebo vynálezce Julius v Matce všech vynálezů), ale vždy neodbytně nastávající. Podlehnou jí neznámí venkované, vojáci i významné osobnosti (Das Lied von der Erde a Pohřeb Thomase Manna) . Neunikne jí nikdo a v celku povídkového souboru její soustředěný výskyt působí zvláštně ponurým dojmem. Ale je to lákavá pochmurnost, přitažlivá onou strohou neoblomností, kterou autor tak skvěle zpodobnil. A působnost je zvýšena nejen vykreslením jednoznačnosti smrti, ale současně poukazem k tomu, co k ní podobně samozřejmě patří - život: "Mít koho opustit, mít koho opustit a obnažit ho tím až na kost! Vlastnit živou bytost, jejíž láska se ukáže být stejně neuhasitelnou jako ta nejzuřivější nenávist! Stát se předmětem lásky, jejíž odhodlání se nenechá zadusit ani smrtí!"

Zázračné legendy, proroctví, biblická podobenství, mýty a strašidelné pohádky, to vše se mísí v Lindgrenově stylu, v čistých barvách a tónech, pochopitelné a důvěrné, bez zbytečné krutosti, jednoduché a tajemné, přirozené jako život a smrt, magické jako realita, již tyto pojmy definují a tvoří.

Torgny Lindgren, Souchotě a jiná slova, Vakát, Brno 2008, překlad: Anežka Kuzmičová, str. 184.