Sny o tvorbě na hranicích smrti

Forma záznamů sehrávala v tvorbě Jiřího Koláře významnou roli již dříve. Vždyť z ní ve čtyřicátých a padesátých letech vzešly čtyři autorovy tituly - Roky v dnech, Dny v roce, Očitý svědek a Přestupný rok. Kdybychom poměřovali estetickou hodnotu posledních Kolářových textů těmito sbírkami, nejspíš bychom museli souhlasit s otázkami, jež zazněly v jedné z časopiseckých recenzí 11. svazku Kolářova díla: "Je skutečně zapotřebí ždímat z nemocného člověka i poslední krůpěje poezie, které mu odcházející paměť ještě dovolila hodit na papír... Potřebujeme mít knižně opravdu každý frc, který básník napsal?" (Tvar 2003/1, str. 21.)

Pravda je, že "poezie" najdeme v Záznamech málo, a když, tak jen fragmentárně: "Kdybych já věděl, / že letos umřu" - zní například první záznam z posledního roku básníkova života - "dal bych si dělat / skleněnou truhlu". Většinou jde o zápisky méně "poetické", leč s obdobnou ironií zachycující autorův neutěšený fyzický a duševní stav poznamenaný jeho vážnou nemocí: "Doktoři mě poslali do Prahy, abych se naučil mluvit - zatím, za rok, jsem se naučil blekotat a v hlavě mám blikající petrolejku místo žárovky. Čtu po kouskách, jsem bez jakékoliv vůle. Umím otevřít knihu a zase zavřít. Víc nedokážu." Kolář s téměř dokumentaristickým odstupem - coby "očitý svědek" - popisuje svou zchátralost ("Nejen, že zapomínám, kdo má přijít, ale musím, když přijdou, dlouho pátrat v paměti, kdo to je."), to, jak je holen a koupán, jak mu vypovídají službu jeho údy, jak neustále padá - na chodbě, z postele, v koupelně... Zachycuje své sny a do nich se mu vkrádá smrt: "Já živý provázím v Dejvicích, na Hradčanech, po Václaváku sebe sama mrtvého domů do ateliéru." Frekventovaným leitmotivem je otázka, kterou klade věcem okolo sebe a která zní - Co je to láska? Tuto otázku dává staré petrolejce, bankovce, knize, skříni i tomu, čemu říká "noční váza" a o čem ostatně - přiměřeně své situaci - často píše.

Jiří Kolář: Záznamy|foto: paseka.cz

Dalo by se tedy říci, že více než o umění jde v případě Záznamů o dokument, jímž autor vydává svědectví o svých posledních rocích, měsících a dnech. Což by vzhledem k tomu, že vůči sobě zaujal stejný postoj, jaký již od čtyřicátých let zaujímal vůči realitě, mohlo ovšem znamenat, že i vlastní cesta k smrti se pro něho stala oblastí, z níž lze esteticky těžit. Ať již takový záměr měl či neměl, těžiště smyslu Záznamů v něm naštěstí neleží. Neboť jako v každém lidském díle i v tomto nakonec nezáměrnost vítězí nad záměrností a texty se stávají stopami. Nikoli ale jen toho, co je v nich explicitně zachyceno, ale především Kolářovy nezměrné vůle žít a jeho boje se smrtí. Prostředkem toho boje je tvorba. A i když umělec už neměl sílu tvořit, zaznamenával alespoň nápady k ní, touhu po ní, sen o ní: "Opět jsem ve snu muchlal reprodukce aut, snad proto, že mi nezbyla ani jedna. Ale spíš to bylo z přemýšlení o skutečných troskách rozbitých vozů při neuvěřitelných srážkách, zejících nádher jejich "mrtvých těl". Napadlo mě, že by každá z těch trosek zasloužila cosi jako smuteční věnec z plechu, hliníku, drátů, atd."

Kolářovy Záznamy nejsou "artefaktem", ale faktem existenciálním: jsou neseny vzdorem vůči smrti, jsou plodem posledních sil, jež v sobě umělec mobilizoval, jsou zhmotněnou vůlí "nevzdat to". A právě proto můžeme - paradoxně - tyto "frcy" v úhrnu vnímat jako jedinečnou umělcovu výpověď o síle života.