Sny o tvorbě na hranicích smrti

31. březen 2003

Dílo Jiřího Koláře, které začalo vycházet v roce 1992 v Odeonu, pokračovalo v Českém spisovateli, Mladé frontě a nakonec našlo své útočiště u Ladislava Horáčka v Pasece, dospělo v závěru loňského roku ke svému 11. svazku. Editor Miroslav Topinka do něho shromáždil záznamy, které si autor zapisoval do několika diářů od roku 1998 až do roku 2002, kdy je měsíc před smrtí autorizoval.

Forma záznamů sehrávala v tvorbě Jiřího Koláře významnou roli již dříve. Vždyť z ní ve čtyřicátých a padesátých letech vzešly čtyři autorovy tituly - Roky v dnech, Dny v roce, Očitý svědek a Přestupný rok. Kdybychom poměřovali estetickou hodnotu posledních Kolářových textů těmito sbírkami, nejspíš bychom museli souhlasit s otázkami, jež zazněly v jedné z časopiseckých recenzí 11. svazku Kolářova díla: "Je skutečně zapotřebí ždímat z nemocného člověka i poslední krůpěje poezie, které mu odcházející paměť ještě dovolila hodit na papír... Potřebujeme mít knižně opravdu každý frc, který básník napsal?" (Tvar 2003/1, str. 21.)

Pravda je, že "poezie" najdeme v Záznamech málo, a když, tak jen fragmentárně: "Kdybych já věděl, / že letos umřu" - zní například první záznam z posledního roku básníkova života - "dal bych si dělat / skleněnou truhlu". Většinou jde o zápisky méně "poetické", leč s obdobnou ironií zachycující autorův neutěšený fyzický a duševní stav poznamenaný jeho vážnou nemocí: "Doktoři mě poslali do Prahy, abych se naučil mluvit - zatím, za rok, jsem se naučil blekotat a v hlavě mám blikající petrolejku místo žárovky. Čtu po kouskách, jsem bez jakékoliv vůle. Umím otevřít knihu a zase zavřít. Víc nedokážu." Kolář s téměř dokumentaristickým odstupem - coby "očitý svědek" - popisuje svou zchátralost ("Nejen, že zapomínám, kdo má přijít, ale musím, když přijdou, dlouho pátrat v paměti, kdo to je."), to, jak je holen a koupán, jak mu vypovídají službu jeho údy, jak neustále padá - na chodbě, z postele, v koupelně... Zachycuje své sny a do nich se mu vkrádá smrt: "Já živý provázím v Dejvicích, na Hradčanech, po Václaváku sebe sama mrtvého domů do ateliéru." Frekventovaným leitmotivem je otázka, kterou klade věcem okolo sebe a která zní - Co je to láska? Tuto otázku dává staré petrolejce, bankovce, knize, skříni i tomu, čemu říká "noční váza" a o čem ostatně - přiměřeně své situaci - často píše.

Jiří Kolář: Záznamy

Dalo by se tedy říci, že více než o umění jde v případě Záznamů o dokument, jímž autor vydává svědectví o svých posledních rocích, měsících a dnech. Což by vzhledem k tomu, že vůči sobě zaujal stejný postoj, jaký již od čtyřicátých let zaujímal vůči realitě, mohlo ovšem znamenat, že i vlastní cesta k smrti se pro něho stala oblastí, z níž lze esteticky těžit. Ať již takový záměr měl či neměl, těžiště smyslu Záznamů v něm naštěstí neleží. Neboť jako v každém lidském díle i v tomto nakonec nezáměrnost vítězí nad záměrností a texty se stávají stopami. Nikoli ale jen toho, co je v nich explicitně zachyceno, ale především Kolářovy nezměrné vůle žít a jeho boje se smrtí. Prostředkem toho boje je tvorba. A i když umělec už neměl sílu tvořit, zaznamenával alespoň nápady k ní, touhu po ní, sen o ní: "Opět jsem ve snu muchlal reprodukce aut, snad proto, že mi nezbyla ani jedna. Ale spíš to bylo z přemýšlení o skutečných troskách rozbitých vozů při neuvěřitelných srážkách, zejících nádher jejich "mrtvých těl". Napadlo mě, že by každá z těch trosek zasloužila cosi jako smuteční věnec z plechu, hliníku, drátů, atd."

Kolářovy Záznamy nejsou "artefaktem", ale faktem existenciálním: jsou neseny vzdorem vůči smrti, jsou plodem posledních sil, jež v sobě umělec mobilizoval, jsou zhmotněnou vůlí "nevzdat to". A právě proto můžeme - paradoxně - tyto "frcy" v úhrnu vnímat jako jedinečnou umělcovu výpověď o síle života.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu a moderátor

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.