Snoví melancholici Here
Vzpomínka na skvělé album Double Happiness
Vraťme se teď do počátku 90. let. Do divoké doby, kdy se otevřely hranice a svět se o malou zemičku někde v bývalém komunistickém bloku konečně začal trochu zajímat. Několik našich kapel si tehdy přičichlo k zahraničnímu úspěchu. Mezi nimi i Here, kteří v roce 1990 vznikli v moravském Vyškově. Ještě se ani nerozkoukali a už dvakrát zamířili do Anglie. Poprvé tam měsíc koncertovali v prestižních klubech jako Marquee nebo Underworld, podruhé si je do svého pořadu pozval uznávaný DJ John Peel, nahrávku pro BBC s nimi tehdy natočil spolupracovník Nirvany a Cure Mike Robinson. Here tehdy dostali nabídku na turné. „Kdybychom měli peníze na roční pobyt, mohli jsme do toho jít. Ale byli jsme studenti a žili tam ve squatu,“ vzpomínal později v jednom rozhovoru kapelník Zdeněk Marek. Takže kapela mašírovala domů a bylo po slávě.
Další ránou byl nečekaný odchod zpěvačky Míši Klímové, která prchla k Shalomu. A tak na debutovém kytarově zasněném albu Swirl inspirovanou shoegazerskými kapelami jako Boo Radleys nebo My Bloody Valentine už zpívala francouzská pěnice Valerie Chauvey. Počáteční zalíbení ve vazbení a efektech ustoupilo většímu důrazu na písničku a rytmus. Už na druhém album We Are Here se objevují akustické nástroje. Vrcholem těchto snah je třetí album Double Happiness, které vyšlo v roce 2000 na zbrusu nové značce Escape spadající pod koncern EMI.
Here si v 90. letech prošli podobným vývojem jako spřátelení EOST. Obě kapely rovněž pojí dlouholeté přátelství. Byl to právě Jan Muchow, kdo produkoval Here jejich třetí album Double Happiness a kdo skupinu popostrčil vstříc komunikativnějšímu zvuku, ale neobral ji o její specifika. Here i na Double Happiness zůstali roztomile melancholičtí, vlastní jsou jim zřetelné kvalitní popové melodie a atmosférická hudební forma. Ve zvuku objevujeme řadu živých nástrojů, kromě elektroniky, rytmiky a kytar používají i flétny, jazzovou trumpetu, harmoniku nebo smyčce. Zpěvačka Valerie Chauvey zpívá půvabným dívčím hláskem, který mnohým připomene Liz Frazer z Cocteau Twins.
„Máte-li rádi nezávislý, spíš smutný pop s dívčím zpěvem, nad novými Here se rozněžníte. Jejich sladká naivita, chvějící se struny kytar, éterické zvuky flétniček a další mašličky vás dostanou,“ psala tehdy v Rock a Popu Jana Kománková. Hudba Here má na Double Happiness hloubku, která z této desky i po těch 12 letech stále dělá něco víc než příjemnou kulisu k usínání.
Here se nikdy nestali slavnými, na rozdíl od EOST si nevybudovali příliš silnou fanouškovskou základnu. Vinou je asi jejich vrozená neprůraznost, komerční nesmělost a logická neochota k ústupkům a kompromisům. Jak sama kapela přiznala, zpočátku jim také uškodilo působení ve Vyškově, stranou od fungující pražské scény.
Po Double Happiness ještě Here vyšlo neméně zdařilé album Figura Porca a pak se na dlouhé roky zcela odmlčeli. Vloni v naprostém utajení bez jakéhokoliv proma vyšly novinka s názvem A Penny For Your Thoughts. Album se objevilo v době, kdy kapela snad sedm let nehrála. Mám z toho celé dojem, že si Here novou desku udělali hlavně pro sebe a pro svoje potěšení. Jakoby zahodili poslední zbytky ambicí a užili si samotnou radost z hudby a nahrávání.
Vydáním nového alba to ale celé zároveň skočilo, žádné koncerty neproběhli, internetové stránky nadále mlčí. Jaká škoda.
Příští týden si oprášíme další pozoruhodné album nedávné historie, dojde na živý hip hop karlovarských a už bohužel také neexistujících Bow Wave.
Nejposlouchanější
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Mistrovské drama s Tatianou Dykovou v hlavní roli
-
Paolo Sorrentino: Tony Pagoda a jeho přátelé. Poezie, vulgarita i něha v příbězích plných nostalgie
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
-
Naše, Sladká, Klepy a další povídky Barbory Hrínové
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.