Snoví melancholici Here

Vraťme se teď do počátku 90. let. Do divoké doby, kdy se otevřely hranice a svět se o malou zemičku někde v bývalém komunistickém bloku konečně začal trochu zajímat. Několik našich kapel si tehdy přičichlo k zahraničnímu úspěchu. Mezi nimi i Here, kteří v roce 1990 vznikli v moravském Vyškově. Ještě se ani nerozkoukali a už dvakrát zamířili do Anglie. Poprvé tam měsíc koncertovali v prestižních klubech jako Marquee nebo Underworld, podruhé si je do svého pořadu pozval uznávaný DJ John Peel, nahrávku pro BBC s nimi tehdy natočil spolupracovník Nirvany a Cure Mike Robinson. Here tehdy dostali nabídku na turné. „Kdybychom měli peníze na roční pobyt, mohli jsme do toho jít. Ale byli jsme studenti a žili tam ve squatu,“ vzpomínal později v jednom rozhovoru kapelník Zdeněk Marek. Takže kapela mašírovala domů a bylo po slávě.

Další ránou byl nečekaný odchod zpěvačky Míši Klímové, která prchla k Shalomu. A tak na debutovém kytarově zasněném albu Swirl inspirovanou shoegazerskými kapelami jako Boo Radleys nebo My Bloody Valentine už zpívala francouzská pěnice Valerie Chauvey. Počáteční zalíbení ve vazbení a efektech ustoupilo většímu důrazu na písničku a rytmus. Už na druhém album We Are Here se objevují akustické nástroje. Vrcholem těchto snah je třetí album Double Happiness, které vyšlo v roce 2000 na zbrusu nové značce Escape spadající pod koncern EMI.

Here Double Happiness|foto:Tomáš Tuč

Here si v 90. letech prošli podobným vývojem jako spřátelení EOST. Obě kapely rovněž pojí dlouholeté přátelství. Byl to právě Jan Muchow, kdo produkoval Here jejich třetí album Double Happiness a kdo skupinu popostrčil vstříc komunikativnějšímu zvuku, ale neobral ji o její specifika. Here i na Double Happiness zůstali roztomile melancholičtí, vlastní jsou jim zřetelné kvalitní popové melodie a atmosférická hudební forma. Ve zvuku objevujeme řadu živých nástrojů, kromě elektroniky, rytmiky a kytar používají i flétny, jazzovou trumpetu, harmoniku nebo smyčce. Zpěvačka Valerie Chauvey zpívá půvabným dívčím hláskem, který mnohým připomene Liz Frazer z Cocteau Twins.

„Máte-li rádi nezávislý, spíš smutný pop s dívčím zpěvem, nad novými Here se rozněžníte. Jejich sladká naivita, chvějící se struny kytar, éterické zvuky flétniček a další mašličky vás dostanou,“ psala tehdy v Rock a Popu Jana Kománková. Hudba Here má na Double Happiness hloubku, která z této desky i po těch 12 letech stále dělá něco víc než příjemnou kulisu k usínání.
Here se nikdy nestali slavnými, na rozdíl od EOST si nevybudovali příliš silnou fanouškovskou základnu. Vinou je asi jejich vrozená neprůraznost, komerční nesmělost a logická neochota k ústupkům a kompromisům. Jak sama kapela přiznala, zpočátku jim také uškodilo působení ve Vyškově, stranou od fungující pražské scény.

Po Double Happiness ještě Here vyšlo neméně zdařilé album Figura Porca a pak se na dlouhé roky zcela odmlčeli. Vloni v naprostém utajení bez jakéhokoliv proma vyšly novinka s názvem A Penny For Your Thoughts. Album se objevilo v době, kdy kapela snad sedm let nehrála. Mám z toho celé dojem, že si Here novou desku udělali hlavně pro sebe a pro svoje potěšení. Jakoby zahodili poslední zbytky ambicí a užili si samotnou radost z hudby a nahrávání.
Vydáním nového alba to ale celé zároveň skočilo, žádné koncerty neproběhli, internetové stránky nadále mlčí. Jaká škoda.

Here A Penny For Your Thoughts|foto: Here

Příští týden si oprášíme další pozoruhodné album nedávné historie, dojde na živý hip hop karlovarských a už bohužel také neexistujících Bow Wave.