Skutr : Plačky

26. září 2007

Divadlo Archa Premiéra: 20. 9. 2007 Režie: SKUTR (Martin Kukučka/Lukáš Trpišovský) , scéna: Matěj Němeček, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba a zvukový design: Petr Kaláb, hudební spolupráce: Eva Kukučková Hrají: Dora Bouzková, Zuzana Stavná, Adéla Laštovková Stodolová, Rosťa Novák, Jakub Prachař, Josef Rosen, Matija Solce

Značka SKUTR, tedy dvojice režisérů Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, patří dnes k tomu nejzajímavějšímu z mladého - a nejen alternativního - divadla. Oba tvůrci studující v doktorském programu na pražské DAMU a z jejich dílny vycházející skutečně originální kousky. Už několik let se o tom mohou přesvědčit diváci pražského divadla Archa, ale jejich práci jsme mohli vidět i na letní scéně ND v Boudě či v Divadle Na zábradlí.Od roku 2004 v Arše představili několik projektů. První na téma internetové komunikace Nickname, a další jako variaci na téma osobnosti Hanse Christiana Andersena Duší dítě a Understand, loni tu uvedli mezinárodní projekt Ráj světa a labyrint srdce. Nejnovější premiérou, která následovala poměrně krátce po letním titulu Mistr a žák, jsou Plačky. Tento titul vzniknul v rámci divadelní laboratoře Archa.lab Divadla Archa a jejího tematického cyklu "Tradice - konvence - pud". Autoři charakterizují Plačky jako jevištní báseň o jednom pánovi a šesti lidech, kteří spolu zažijí zvláštní setkání a dále vysvětlují, že inscenace byla inspirována tradičními slovanskými zpěvy nad mrtvým a je konfrontací starého způsobu života našich pradědů a našeho současného světa.

00601019.jpeg

Stejně jako u všech projektů SKUTRu jde o divadlo skutečně syntetické, které je kombinací fyzického divadla, slov a zpěvu. Tentokrát sice chybí multimediální kouzla, ale výraznou roli přesto hraje technika - umění světelného a zvukového designu. Pod pojmem scénická báseň si lze představit cokoli, těžko charakterizuje a interpretace hodně závisí na naladění diváka. Právě na tom záleží, nakolik ho záblesky jednotlivých obrazů, útržky příběhů osloví a připomenou mu soci z vlastního života. Díky tomu, že program s vysvětlením záměru jsem si přečetla až po představení, vnímala jsem to, co se odehrávalo na scéně, jako celistvý příběh jedné rodiny.

00601020.jpeg

Na téměř prázdnou scénu, kde je jen zaprášená truhla a v pozadí dlouhý stůl s židlemi, vše zapadané prachem, stejně tak jako prázdný prostor uprostřed, přichází mladý muž. Vypráví, vlastně popisuje prostor, který si společně s ním musíme představit - bytelné dveře se studící klikou, a celé vybavení domku jako ze starých pohlednic. Ten mladý muž je Matija Solce, všestranný absolvent katedry alternativního divadla - který se před našima očima proměňuje v starce. Jeho vysoká postava se nahrbuje, jak si obléká na holé tělo bílou košili a sváteční vestu - a pak umírá... K mrtvému přicházejí jako ve snu jednotlivé postavy. A možná, že to jsou jeho synové a jejich ženy. Kdoví... Vstupují přes práh klopýtavě, váhavě, je to rozpačitý návrat domů, ke kořenům? Jeden je v obleku a kravatě (Josef Rosen), druhý jakýsi novodobý hippík (Jakub Prachař), třetí vlk samotář, nerudný tulák (Rosťa Novák). Jedna z žen je v bílém jako nevěsta (Adéla Laštovková - Stodolová), druhá těhotná (Dora Bouzková), třetí záhadná kráska v tmavých brýlích (Zuzana Stavná). Usedají ke stolu, snad aby si společně popovídali, zavzpomínali. Ale něco nefunguje. Jeden po druhém se snaží z toho prostoru uniknout, ale přejít přes práh ven se jim nedaří. Něco je tu drží, magická síla, zvuky minulosti. A tak postupně začnou rozehrávat na scéně příběhy, do kterých tu hrou na fujaru, tu stínovými dotyky zasahuje sám nebožtík. Tu a tam místnost rozechví živě zpívané staré lidové písně, které znějí tu jímavě, tu velebně - jako by se vynořovaly ze vzpomínek a dodávaly prostoru novou dimenzi. Tři dvojice variují různorodé vztahy mezi muži a ženami, tu lyrické, něžné, tu odmítavé, divoké i drsné. Ale přijde čas, kdy ženy zůstávají stranou, a nastává boj mezi muži, ve kterém není jednoznačného vítěze. Na závěr ale přichází smíření, všichni usedají a opakují slova starce popisující starý dům. Minulost a současnost se propojily.

00604595.jpeg

Skupina herců, z nichž každý zastupuje určitý archetyp, je výborně fyzicky i hlasově disponována, pohybovou souhrou kombinovanou s výrazným světelným designem dokážou i při minimu scénických prostředků naplnit prostor výraznou atmosférou, sugestivními obrazy a působivými příběhy. Matija Solce si zcela vystačí bez rekvizit - vytváří je sám sebou, svýma rukama, pohyby těla, zvuky, které vyluzuje. V paměti utkvějí jednotlivé obrazy, kdy se jako duch nebožtíka stíny svých rukou dotýká jednotlivých dívek. Stínem dokáže pohladit i obejmout. A dočkáme se i kouzla, kdy stůl jako smrtelné lože starce mění polohu z horizontální ve vertikální, a my máme dojem, jako bychom se na chvíli vznesli a sledovali místnost seshora. Je to skutečně laboratorní práce jevištních zázraků, která ovšem stojí na pevném základě technické připravenosti herců - performerů a jejich vzájemné souhry. Při sledování si tedy můžete vytvořit vlastní příběh, ale stačí se jen ponořit do této scénické básně a vychutnávat její atmosféru. V obou případech to stojí za to!

00604598.jpeg
autor: Jana Soprová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.