Skutr : Plačky
Divadlo Archa Premiéra: 20. 9. 2007 Režie: SKUTR (Martin Kukučka/Lukáš Trpišovský) , scéna: Matěj Němeček, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba a zvukový design: Petr Kaláb, hudební spolupráce: Eva Kukučková Hrají: Dora Bouzková, Zuzana Stavná, Adéla Laštovková Stodolová, Rosťa Novák, Jakub Prachař, Josef Rosen, Matija Solce
Značka SKUTR, tedy dvojice režisérů Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, patří dnes k tomu nejzajímavějšímu z mladého - a nejen alternativního - divadla. Oba tvůrci studující v doktorském programu na pražské DAMU a z jejich dílny vycházející skutečně originální kousky. Už několik let se o tom mohou přesvědčit diváci pražského divadla Archa, ale jejich práci jsme mohli vidět i na letní scéně ND v Boudě či v Divadle Na zábradlí.Od roku 2004 v Arše představili několik projektů. První na téma internetové komunikace Nickname, a další jako variaci na téma osobnosti Hanse Christiana Andersena Duší dítě a Understand, loni tu uvedli mezinárodní projekt Ráj světa a labyrint srdce. Nejnovější premiérou, která následovala poměrně krátce po letním titulu Mistr a žák, jsou Plačky. Tento titul vzniknul v rámci divadelní laboratoře Archa.lab Divadla Archa a jejího tematického cyklu "Tradice - konvence - pud". Autoři charakterizují Plačky jako jevištní báseň o jednom pánovi a šesti lidech, kteří spolu zažijí zvláštní setkání a dále vysvětlují, že inscenace byla inspirována tradičními slovanskými zpěvy nad mrtvým a je konfrontací starého způsobu života našich pradědů a našeho současného světa.
Stejně jako u všech projektů SKUTRu jde o divadlo skutečně syntetické, které je kombinací fyzického divadla, slov a zpěvu. Tentokrát sice chybí multimediální kouzla, ale výraznou roli přesto hraje technika - umění světelného a zvukového designu. Pod pojmem scénická báseň si lze představit cokoli, těžko charakterizuje a interpretace hodně závisí na naladění diváka. Právě na tom záleží, nakolik ho záblesky jednotlivých obrazů, útržky příběhů osloví a připomenou mu soci z vlastního života. Díky tomu, že program s vysvětlením záměru jsem si přečetla až po představení, vnímala jsem to, co se odehrávalo na scéně, jako celistvý příběh jedné rodiny.
Na téměř prázdnou scénu, kde je jen zaprášená truhla a v pozadí dlouhý stůl s židlemi, vše zapadané prachem, stejně tak jako prázdný prostor uprostřed, přichází mladý muž. Vypráví, vlastně popisuje prostor, který si společně s ním musíme představit - bytelné dveře se studící klikou, a celé vybavení domku jako ze starých pohlednic. Ten mladý muž je Matija Solce, všestranný absolvent katedry alternativního divadla - který se před našima očima proměňuje v starce. Jeho vysoká postava se nahrbuje, jak si obléká na holé tělo bílou košili a sváteční vestu - a pak umírá... K mrtvému přicházejí jako ve snu jednotlivé postavy. A možná, že to jsou jeho synové a jejich ženy. Kdoví... Vstupují přes práh klopýtavě, váhavě, je to rozpačitý návrat domů, ke kořenům? Jeden je v obleku a kravatě (Josef Rosen), druhý jakýsi novodobý hippík (Jakub Prachař), třetí vlk samotář, nerudný tulák (Rosťa Novák). Jedna z žen je v bílém jako nevěsta (Adéla Laštovková - Stodolová), druhá těhotná (Dora Bouzková), třetí záhadná kráska v tmavých brýlích (Zuzana Stavná). Usedají ke stolu, snad aby si společně popovídali, zavzpomínali. Ale něco nefunguje. Jeden po druhém se snaží z toho prostoru uniknout, ale přejít přes práh ven se jim nedaří. Něco je tu drží, magická síla, zvuky minulosti. A tak postupně začnou rozehrávat na scéně příběhy, do kterých tu hrou na fujaru, tu stínovými dotyky zasahuje sám nebožtík. Tu a tam místnost rozechví živě zpívané staré lidové písně, které znějí tu jímavě, tu velebně - jako by se vynořovaly ze vzpomínek a dodávaly prostoru novou dimenzi. Tři dvojice variují různorodé vztahy mezi muži a ženami, tu lyrické, něžné, tu odmítavé, divoké i drsné. Ale přijde čas, kdy ženy zůstávají stranou, a nastává boj mezi muži, ve kterém není jednoznačného vítěze. Na závěr ale přichází smíření, všichni usedají a opakují slova starce popisující starý dům. Minulost a současnost se propojily.
Skupina herců, z nichž každý zastupuje určitý archetyp, je výborně fyzicky i hlasově disponována, pohybovou souhrou kombinovanou s výrazným světelným designem dokážou i při minimu scénických prostředků naplnit prostor výraznou atmosférou, sugestivními obrazy a působivými příběhy. Matija Solce si zcela vystačí bez rekvizit - vytváří je sám sebou, svýma rukama, pohyby těla, zvuky, které vyluzuje. V paměti utkvějí jednotlivé obrazy, kdy se jako duch nebožtíka stíny svých rukou dotýká jednotlivých dívek. Stínem dokáže pohladit i obejmout. A dočkáme se i kouzla, kdy stůl jako smrtelné lože starce mění polohu z horizontální ve vertikální, a my máme dojem, jako bychom se na chvíli vznesli a sledovali místnost seshora. Je to skutečně laboratorní práce jevištních zázraků, která ovšem stojí na pevném základě technické připravenosti herců - performerů a jejich vzájemné souhry. Při sledování si tedy můžete vytvořit vlastní příběh, ale stačí se jen ponořit do této scénické básně a vychutnávat její atmosféru. V obou případech to stojí za to!
Nejposlouchanější
-
Alois Nebel a Konečná. Dvě prózy ze Sudet Jaroslava Rudiše
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Jack London: Bílý tesák. Nejstarší kompletně dochovaná rozhlasová hra z archivu Českého rozhlasu
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.