Severská zádumčivost a chytlavá melodie. To je výjimečný norský saxofonista Marius Neset

Třicátník Neset toho má jistě dost za sebou – první album s názvem Svita pro sedm hor vydal již v roce 2008. Šíři jeho hudebního záběru dobře dokumentuje velkoansámblový projekt s Trondheim Jazz Orchestra pod názvem Lion z roku 2014 i album Snowmelt - Tající sníh, které Neset realizoval spolu se souborem London Sinfonietta.

Úvodní Prologue – Prolog je od soprán saxofonu Jana Garbarka opravdu téměř nerozeznatelný, nicméně těžištěm alba Snowmelt je osmidílný cyklus Arches of Nature – Klenby přírody. A spojení jazzu a klasické hudby nabývá velmi konkrétní kontury.

Například hudebním kláním saxofonu se smyčcovou sekcí či kakofonickými sekvencemi vyúsťujícími do překvapivě „klasického“ kvarteta ve větě Acrobatics – Akrobacie. Či implantováním jazzových rifů do formátu klasické hudby a následné ostinátní úpravy téměř barokní pasáží v Jeskyních – Caves. V komplikovaných aranžích se sice jazzová linka saxofonu občas utápí, fúzově laděný projev kvarteta je však většinou dostatečně průrazný, příkladem budiž Paradise – Ráj.

Pro velké symfonické svity nemá možná Marius Neset prozatím dostatečnou kapacitu, nicméně jeho kvartetový jazz je velmi progresivní. Skvělou ukázkou jsou dvě jazzově nejpropracovanější skladby alba, zadumaná Introduction to Snowmelt – Úvod ke Snowmelta titulní Snowmelt -Tající sníh. Jde jak o severskou zádumčivost, tak chytlavou melodii, přičemž se opět dostáváme na stopu Jana Garbarka.

Na rozdíl od něj však Nesetovým lepším vyjadřovacím prostředkem zdá se být tenor než soprán – na poslech je také rozpoznatelné, že Neset se výrazně nechal inspirovat Michaelem Breckerem.