Sergi Pompermayer: Uprchlíci
Rozhlasová stanice v bohaté a vlivné zemi pořádá originální reality show – v cizí zemi zmítané občanskou válkou může získat azyl a statut uprchlíka člověk, jehož tragický osud vyvolá v domácích posluchačích největší pohnutí a pošlou mu nejvíc hlasů. Příspěvek obsahuje video.
Pořad získá velkou popularitu. Jeho autoři mohou mít pocit, že mění svět k lepšímu do chvíle, než si probíhající soutěže povšimne místní diktátor a nabídne režisérovi pořadu rozhovor.
Hra Uprchlíci získala jejímu autorovi, katalánskému dramatikovi a scénáristovi Sergi Pompermayerovi (*1967) domácí a evropskou proslulost.
Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák a do jedné z hlavních rolí obsadil Vladimíra Dlouhého. Premiéru vysílá Český rozhas 3 – Vltava v úterý 14. 9. ve 22 hodin.
S režisérem Alešem Vrzákem o inscenaci Uprchlíci Uprchlíci jsou druhá katalánská hra, kterou jsi v poměrně v krátkém časovém období inscenoval. Mají tyto hry něco společného, respektive čím tě zaujala?Obě katalánské hry přinesla dramaturgyně Jihočeského divadla Olga Šubrtová, moje dávná rozhlasová kolegyně, s tím, že by mohly být realizovány i v rozhlase. Obě hry představují reflexi současného světa s problémy, které nás, bohužel, denně obklopují. Uprchlíci propojují téma katastrofálního stavu médií s jejich schopností manipulace s tématem lidské bezohlednosti a touhy po moci za jakýchkoli obětí.
Hra se odehrává v blíže nespecifikované zemi, hlavním tématem, alespoň pro mě, je zneužití medií. Máš pocit, že je to téma aktuální i u nás?Místo příběhu není přesně určeno a tím umožňuje umístění kamkoli ve světě. Dnešní doba v médiích v české republice denně nabízí obrovské množství „reality show“ od zavírání lidí do místností přes pěvecké výkony až k dovednostem v oblasti vaření. Sergi Pompermayer ve své hře jde ještě trochu dál. Reality show nás zavádí do válečného prostředí, kde s pomocí nejtragičtějších lidských příběhů bestiálně útočí na lidské city, pochopení a solidaritu. Media jsou navíc nechtěně využita ke změně politického názoru a tím ke změně ve vnímání válečného konfliktu. Zpočátku se mi tento model zdál vzdálený naší realitě. Ale po konzultacích s některými válečnými reportéry jsem dospěl k názoru, že tato situace je těsně před námi, jestli v ní už vlastně nežijeme.
Hra má poměrně složitou výstavbu, byl to při práci na překážku, nebo to bylo spíš inspirující?Složitá stavba byla velmi inspirující. Základní otázkou bylo, zda pracovat s hrou jako s modelovou situaci či autentickým příběhem. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. To samozřejmě ovlivnilo výběr herců, budování jednotlivých situací a v návaznosti i volbu prostředí natáčení.
Část natáčení probíhala v plenéru – proč?Plenérové scény (scény, které se odehrávají ve venkovním prostoru) jsme točili dvojím způsobem. Jednak v plenérovém studiu Českého rozhlasu a jednak ve vytipované lokaci na kraji Prokopského údolí. Následně jsme porovnávali oba výsledky a došel jsem k názoru, že scény natočené v autentickém přírodním prostoru vycházejí lépe z hlediska situace, hereckých výkonů a celkového zvukového designu a lépe vyhovují zvolené koncepci inscenace.
Koho jsi přizval ke spolupráci?Vedle dramaturgyně Olgy Šubrtové se na inscenaci především podílel zvukový designer Michal Rataj, na studiových nahrávkách zvukový mistr Roman Špála, na plenérových scénách zvukový mistr Jan Čeněk ze studia Bystrouška. Nerad bych opomněl některého z herců, kteří byli ochotni pracovat v plenérovém prostředí ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách. Jako reprezentanty bych jmenoval Jana Dolanského a vynikající mladou herečku Šárku Vaculíkovou. (Její účast byla zároveň jejím rozhlasovým debutem.) V roli generála Burnuse exceloval Vladimír Dlouhý.
Pro Vladimíra Dlouhého to byla asi poslední rozhlasová práce.S Vladimírem Dlouhým jsme natáčeli den před plánovaným nástupem do nemocnice. Protože práce bylo příliš mnoho, držel jsem ho ve studiu až do půl jedné v noci. Velmi mě zaujala jeho neuvěřitelná obětavost a schopnost reagovat na podněty režiséra, snaha o dokonalé ladění dialogu s Janem Dolanským, který je vlastně kostrou hry. Vzpomínám si, že jsem sám sebe přistihl v momentech, kdy jsem netušil, jakým způsobem Vladimír Dlouhý došel k tak zajímavým řešením situací, tak neuvěřitelně jednoduchou cestou. Mám pocit, že tato vlastnost se jmenuje talent.
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
-
Město ve stínu. Soumračné příběhy Jakuby Katalpy, Anny Bolavé, Franze Werfela a dalších autorů
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Anna Saavedra: Dům U Sedmi švábů. Příběh magické stavby, kterou se majitel rozhodl zdemolovat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.