Semjon Byčkov: Otevřel jsem partituru Mé vlasti a měl jsem v očích slzy dojetí

Když bylo Semjonu Byčkovovi dvaadvacet, sbalil si kufr a vlakem odjel do Vídně. Psal se rok 1974 a rodákovi z Leningradu došla trpělivost s někdejším režimem. Jeho cílovou destinací byly v té době Spojené státy americké, kde nakonec vystudoval newyorskou Mannes School of Music.

„Usínám i probouzím se s myšlenkami na Českou filharmonii.“|foto: Marco Borggreve

„V Americe jsem žil patnáct let, stal jsem se americkým občanem. Amerika se stala důležitou součástí mé osobnosti,“ řekl ve Vizitce. Nakonec se ale do Evropy vrátil, působil ve Francii a v Německu, oženil se s klavíristkou Marielle Labèque a podle svých slov se stal členem francouzské kulturní rodiny.

Nyní druhým rokem vede z pozice šéfdirigenta Českou filharmonii, s níž loni na podzim absolvoval turné po Japonsku a Tchaj-wanu. Tam si prý poprvé silně uvědomil, že filharmonie je „jakousi extenzí, rozšíření jeho samotného.“

Ze Smetanovy Mé vlasti jsem byl z počátku nervózní

Ve Vizitce mluvil Semjon Byčkov také o svém vztahu ke Smetanově Mé vlasti, která je součástí DNA českého orchestru.

Česká filharmonie je ambasadorem tuzemské hudby a Má vlast jedním z jejích korunovačních klenotů. Bylo tedy jasné, že pokud se stanu šéfdirigentem tělesa, tuto skladbu do svého repertoáru zařadím.

Nejprve ji však musel pochopit a absorbovat. „Z počátku jsem byl zmatený, nervózní, pak mě partitura sužovala. Nakonec jsem si ale uvědomil, že mě ta hudba opravdu hluboce zasahuje. Pokoušel jsem se pochopit, proč někdo, kdo není z Čech, kdo nikdy nedirigoval hudbu Bedřicha Smetany, otevře partituru a má v očích slzy dojetí.“

Semjon Byčkov, Kirill Gerstein a Česká filharmonie|foto: Petra Hajská

Semjon Byčkov si také všímá základních rysů, které Českou filharmonii odlišují od zahraniční konkurence. „Máme charakteristický zvuk a také frázování,“ poukazuje na interpretaci skladeb Petra Iljiče Čajkovského. „Od prvních zkoušek jsem viděl, s jakou vervou a angažovaností všichni hráči tuto hudbu hrají. Upozadili sami sebe a táhli doslova za jeden provaz. V tom souzvuku byla obrovská vřelost, což je právě ono specifikum zvuku České filharmonie.“