Sedmé nebe s Vladimírem Franzem: Procházka kantátou Bohuslava Martinů Kytice

Na počátku roku 1937 dostal Bohuslav Martinů od Československého rozhlasu nabídku vytvořit vokálně-instrumentální skladbu. Nebyla to jeho první spolupráce s rozhlasem, Martinů již krátce před tím vytvořil dvě jednoaktové opery, rozhlasové opery, což bylo v té době novum: Hlas lesa na text Vítězslava Nezvala a Veselohru na mostě na text Václava Klimenta Klicpery.

Čtěte také

Sedmé nebe s Vladimírem Franzem se vrací ke kořenům. Bohuslav Martinů: Hry o Marii

Kantátu Kytice dedikoval svému příteli, vrstevníkovi a spolurodákovi z Vysočiny, Janu Zrzavému. „Jejich osudy se mnohokrát protnuly, oba hledali cestu z českého sentimentu a těžkopádnosti ve francouzském krystalicky racionálním myšlení nebo byli svého času sousedy na Montparnassu,“ vysvětluje Franz.

Řekneme-li Kytice, vybaví se nám název sbírky Erbenových balad. Jan Zrzavý je skutečně ilustroval na sklonku 20. let. Kytice Bohuslava Martinů ovšem nevychází z Erbena, ale ze sbírky lidové poezie Františka Sušila. Je psána pro smíšený a dětský sbor, pro čtyři hlasy – soprán, alt, tenor a bas – a ke komornímu orchestru Martinů přidává ještě rytmické continuo v podobě dvou klavírů a rovněž harmonium.

Čtěte také

Vltava má můj hlas. Vladimír Franz

Premiéru měla v roce 1938 pod taktovkou Otakara Jeremiáše. Nahrávka, která zazní v Sedmém nebi, je dílem Karla Ančerla z roku 1955, tedy z doby, kdy ještě Martinů ani zdaleka nebyl v Čechách přijat na milost. Tuto nahrávku finální části dramatické vrstvy českého divadla Bohuslava Martinů autor slyšel, Ančerl mu ji poslal. „Pro Martinů to bylo potěšení posledního roku jeho života,“ dodává Franz.