Jako bychom se rozplynuli. Loučení s Irenou a Vojtěchem Havlovými v Sedmém nebi s Pavlem Klusákem
Během uplynulých dvou letech odešli oba členové hudební i partnerské dvojice Irena a Vojtěch Havlovi.
Hudba Vojtěcha Havla (1962-2024) a Ireny Havlové (1959-2025) měla od počátku originální, jedinečný styl: inspiraci minimalismem rozvíjeli skrze barokní violy da gamba, nástroje „Prahy magické“. Vytvářeli jemnou a zároveň radikální hudbu i pro řadu dalších nástrojů od klavíru a varhan až po indonéský gamelan. Aniž by o tom mluvili, těsně připoutávali svou tvorbu k duchovní cestě, ať už ji podněcoval hinduismus nebo evropská křesťanská mystika.
Pavel Klusák vybral do hodinového playlistu hudbu z jejich alb od prvních Háta H. (1990) a Malé modré nic (1991) až po poslední titul dua Four Hands (2024). Doprovodil je vlastní vzpomínkou na Irenu a Vojtěcha; v pořadu znějí i jejich vlastní hlasy a výpovědi. Současná česká hudba ztratila v Havlových jeden ze svých výrazných autorských hlasů, čím dál víc renomovaných jak v zahraničí, tak u mladých posluchačů.
„Každý člověk touží po tom, aby přesáhl sebe sama a zažil stav propojení s druhými - opuštění ega, zdvih k čemusi společnému. Tohle se dalo sledovat vždycky, když spolu hráli Vojtěch a Irena. To nebyl žádný duet, žádná konfrontace dvou osobností: bylo to splynutí dvou v jedno,“ říká o Ireně a Vojtěchovi autor pořadu.
Nejposlouchanější
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
-
Za úplňku a Vrátka z bambusu. Povídky japonských klasiků
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.