Scapinova šibalství v Mladé Boleslavi – recenze
Nejnovější premiéra Scapinových šibalství v Městském divadle Mladá Boleslav v režii Jana Nováka a s Matoušem Rumlem v titulní roli je podle ohlasů diváků trefou do černého.
Moliérova Scapinova šibalství patří ke klasickým titulům, které nabízejí divákům nekomplikovanou, příjemnou podívanou, a jsou pro soubor možností ukázat to nejlepší z hereckého řemesla. Nový překlad Jiřího Žáka (předtím byl tento překlad uveden jen jednou – v Národním divadle Brno) a režie Jana Nováka, společně s vtipně řešenou scénou Ivo Žídka a půvabnými kostýmy Josefa Jelínka poskytly hercům dobrou rozjezdovou dráhu.
Titul byl od začátku připravován pro zdejší hvězdu Matouše Rumla. Ten nejen že prokázal svou dokonalou připravenost, ale navíc dokázal svou energií strhnout k neobvykle živým výkonům i ostatní herce. Budete-li hledat v dnešní generaci pokračovatele pohotových komiků typu V+W, pak je to právě on. Jeho Scapino má v sobě čirou radost ze života, kočičí pohyblivost, a zdá se, jako by všechny ty nápady, kterými obluzuje staré pány, byly opravdu z jeho hlavy. Přesně vyvažuje Scapinovu sebestřednost, vychytralost, ale zároveň vědomí jisté podřízenosti. Jeho škodolibost je provázena smyslem pro realitu a pro čest. Strhne na sebe pozornost už ve chvíli, kdy „projíždí“ v pozadí scény, aby nakonec s perfektní piruetou zabrzdil své jezdící boty na forbíně. Žádný z diváků jistě nezapomene na scénu, kdy jako úhoř proplouvá přímo pod jejich nohama, či obíhačku, kdy na pomalejší kumpány vykukuje z okének na nejrůznějších stranách jeviště.
A to jsem se ještě nezmínila o slovních improvizacích vůči publiku, včetně drobných aktualizačních momentů, či zcizovacích efektů, kdy vypadává z děje a komentuje třeba fiktivní proměnu hlediště z moře v město.
V této konstelaci pochopitelně ostatní hrají jen druhé housle, ale i ty jsou dobře naladěny. Scapinovi sekunduje Silvestr Petra Prokeše, který je jeho odrazovou deskou, a se svědomitým moulovstvím i smyslem pro gag realizuje jeho nápady. Miroslav Babuský v roli lakomce Arganta a Petr Bucháček jako Geront svědomitě vypracovali dvě verze důležitých, rozvážných pánů, z nichž každý má svou slabost – ať už je to pečlivé střádání penízků, či neutuchající přemoudřelá žvanivost.
Jejich povedení synkové – zlatá mládež s pankáčskými módními účesy a smyslem pro krásu vnadných dívek a hospodských radovánek – Oktáv Martina Hrubého a Leandr Iva Theimera jako by byli otisky svých otců za mlada, ať už ve své natvrdlosti, ale i ve velkopanské rozcapenosti.
Dámy, byť o ně jde především, zůstávají tak trochu stranou – mají být především hezkou ozdobou, a tuto roli plní s půvabem jak Hyacinta Lucie Matouškové, tak Zerbineta Dagmar Teichmannové či hubatá služka Nerina Evy Horké.
Jak se ukazuje, oprášená stará hra, i jednostrunné typy, inspirované commedií dell´arte, mohou dobře pobavit i dnes. A to bez sprostých slov, prvoplánových lascivit a násilných aktualizací. Tento typ představení si nedělá ambice na nějaké novátorství, je to staré dobré, plnokrevné divadlo, s kterým se dnes na scéně setkáme už zřídka. A právě tohle divadlo diváci milují.
