S dirigentem Semjonem Byčkovem o koncertech v Praze, světových orchestrech a uměleckých cestách

7. březen 2018
Semjon Byčkov, nový šéfdirigent České filharmonie

Tento týden natáčí Semjon Byčkov s Českou filharmonií Čajkovského Čtvrtou symfonii, která byla na programu koncertů minulého týdne. „Je to velké privilegium, že můžeme nahrávat studiově, znovu a znovu se vracet a hledat nejpřesvědčivější variantu,“ říká dirigent, „tento způsob práce už dnes prakticky vymizel.“ Reflexe nabídly první sekání s dirigentem, se kterým se budeme v Praze opakovaně potkávat.

Pokračuje tím projekt kompletního nahrávání symfonického díla nejslavnějšího ruského hudebního klasika.

03555064.jpeg

Čajkovskij, to nejsou jenom krásné melodie, je to velmi mnohostranný autor, má hluboký smysl pro polyfonii, pro drama, detaily v instrumentaci. Z jeho dopisů se dovídáme, jak široké byly jeho zájmy.

Na koncertech v minulém týdnu nechybělo ani jedno z nejslavnějších Dvořákových děl, Violoncellový koncert h-moll s jedním z nejslavnějších cellistů současnosti Gautierem Capuconem:

Poznal jsem ho už jako teenagera, a snažil se mu otevírat dveře do Vídeňské či Berlínské filharmonie – ale to už dávno není třeba… Hráli jsme spolu naposledy před deseti lety, od té doby se jeho cítění této hudby bohatě rozvinulo.

Takto komentoval sólistu dirigent, zjevně spokojený i ze spolupráce s orchestrem.

Rozhovor se Semjonem Byčkovem, novým šéfdirigentem České filharmonie

03555063.jpeg

Ředitel České filharmonie David Mareček podepsal v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana  pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem.

Už za pár měsíců se dozvíme přesný program příští sezóny, ve které nastoupí Byčkov na pozici šéfdirigenta. Českou filharmonii poznal poprvé v už v mládí s Talichových a Ančerlových nahrávek pro Supraphon. „Její zvuk nám byl blízký svým slovanským cítěním, ale úplně jiným, než je to ruské.“ Otázku po specifickém zvuku považuje dodnes za jednu z nejdůležitějších, a není podle něj daná osobností jednoho člověka, ale celým kulturním prostředím a zázemím. A není to jen věc národnosti: „Když nahrál Karajan Šostakovičovu Desátou, všichni jsme to obdivovali a uvědomil jsem si, že záleží na talentu a citlivosti interpreta, ne pouze na tom, odkud pochází.“ Byčkova samotného přivedla k Berlínské filharmonii Šostakovičova Pátá, kterou s ní také nahrál. A jak říká v rozhovoru, je to pro něj jeden z životních autorů: „Šostakovič pro mě znamená život skrze hudbu.“ V současnosti se seznamuje i s řadou nových českých skladeb, ale jak zdůrazňuje, nechce dělat všechno. Kvalita má být vždy důležitější než kvantita. 

Rozhovor jsme otevřeli obvyklým tématem, jaký je vztah mezi operním a symfonickým vnímáním hudby. „Jak opera, tak symfonická hudba vyprávějí příběhy, a pro symfonický orchestr je nesmírně důležité mít zkušenost s operou“ Připomněl Byčkov. A setkání se uzavřelo velmi přátelským holdem Jiřímu Bělohlávkovi: „Byl to plachý, ale také neobyčejně silný člověk. A pro Českou filharmonii udělal něco epochálního.“