Rudý havran. Nový don Quijote

Jiří Kolář (1914–2002) plně vstoupil do obzoru české literatury během okupace – v roce 1941 vyšla jeho básnická prvotina Křestní list. Angažoval se ve Skupině 42, což bylo jedno z nejvýznamnějších uměleckých sdružení v českém umění 20. století, podporoval tuzemské umělce. Po roce 1948 se kvůli tvůrčímu projevu, odrážejícímu jeho osobní názory, dostal do nesnází, jež vyvrcholily roku 1981, kdy Kolář natrvalo přesídlil do Paříže.

Odkud skutečně pramenil svéráz básní a koláží a jeho schopnost propojit výtvarný a slovesný projev? Rozsáhlejší skladba Rudý havran z roku 1936 a Nový don Quijote (1934–1938) odkazují právě k počátkům jeho tvorby. S mladistvou razancí a patetickým zápalem objevil surrealismus jako syntézu moderních uměleckých proudů a zároveň jako novou řeč poezie. Takto uvádí „román reaforu“ Rudý havran a básnickou skladbu Nový don Quijote odbornice na Kolářovo dílo, autorka úvodní studie, Marie Langerová. Hlavní zdroj inspirace je tedy zřejmý – surrealismus – styl vnímavý k nejednoznačnostem skutečnosti, způsob ozvláštňující, běžnost přeskupující a souvislosti matoucí. Řečí výkladových slovníků: „avantgardní umělecký směr vyznačující se odklonem od konvenčních logických schémat a soustřeďující se na spontánní realizaci podvědomých duševních pochodů, fantastických představ, snů…“ a v konkrétním vyjádření mladého básníka: Obláčky spí na tvém těle, tvé oči jsou okna otevřená na letící nebe i kapkami čiré burgundské noce v hluboké náruči mramoru koruny Himalájí, pod jejich stiskem se líbá albatros se žralokem. Tvá duše vějířem prokletým černými kanáry, mám zvláště rád březnové zahrady tvých rtů, z tvých rukou krvácejí hvězdy.

Dvě kompozice z mladých let Jiřího Koláře je možné číst občas jako nezávaznou hru se slovy, jindy jako avantgardními pokusy stimulovaný výklad romantické deprese začínajícího poetického ducha. Jako pokus člověka citlivého vůči inspiracím, jež oživovaly tehdejší realitu. I když další autorovo směrování se od tohoto proudu odklonilo, je možné ho i dnes pročíst – ať už pro pouhé zjištění toho, jaká se psala poezie v první třetině minulého století, které trendy hýbaly tehdejším básněním, ale zároveň (nebo především) pro radost z evidentní dovednosti a nadání: Nad bílou růží stojím, bázeň je vztáhnout dlaním dala./ Chtěje odvanout mdlobu náhle sepjavší mi skráň, cítím své ruce/ načichlé láskou.

Jiří Kolář, Rudý havran. Nový don Quijote, Akropolis, Praha 2010, 396 s.