Rozmarná letní hra na Hamleta
Letní Shakespearovské slavnosti jsou již dlouhé roky oblíbenou prázdninovou kratochvílí; příležitostí, jak jen tak, na lehko a nezávazně, zajít do divadla, dotknout se génia loci Pražského hradu, užít si večerního tepla a ještě se při tom lehce a nenásilně seznámit s dílem centrální otcovské figury moderního světového dramatu.
Největším lákadlem letošního léta je Shakespearův Hamlet. Kralevice dánského hraje Jaroslav Plesl, kterému režisér Michal Vajdička k souhře přidal další známá jména: Hynek Čermák, Lenka Vlasáková, Vladimír Polívka...
Před hradní Míčovnou se hraje přistřižený Hamlet, který je letně zábavný, někdy možná až příliš. Režisér Vajdička nebyl k textu zrovna uctivý; stříhal a krátil, Duch Otce se zjevuje na mobilu a nejslavnější monolog o bytí a nebytí zazní jen v náznaku jako Poloniova travestie, v proslulém „divadle na divadle“. Centrem celého představení je „hra“ ve všech možných významech slova: hra s předlouhou, hra se stereotypy vnímání, hra s klišé, hra s divákem a pro diváka, hra na divadlo, hra na herce, hra na publikum, hra na velký kulturní zážitek. Ze hry na Hamleta nevystupuje ani Jaroslav Plesl, jenž si svého Hamleta, „hrdinu, kterého nikdo nepotřebuje“, už dříve zahrál v Dejvickém divadle a před Míčovnou pokusně kráčí v jiných stopách, jakkoliv ho ty staré neustále lákají zpět.
Plesl je také jediným hercem na jevišti, tedy jediným hercem, který hraje. Není to jen tím, že má přirozeně největší prostor a jeho postava prochází maniodepresivní proměnou, přičemž manická fáze je roztomile a hravě dětská, zatímco ta depresivní připomíná spíše splývání po spodních proudech duše, do nichž se herci moc nechce. Pleslovy kolegové se – na rozdíl od hry Hamleta – omezují na více méně nahodilá, či naopak jasně příznaková gesta, takže tvoří spíše to, čemu se v estrádách říkalo křoví.
Vajdičkova režie svým zábavním naladěním vychází vstříc letnímu publiku, týká se to i přímočarých politických narážek, které se při přípravě pomsty za zabitého Hamletova Otce (Masaryka, Havla) nabízejí na dnešním Pražském hradě a v obecné společenské hysterii tak nějak samy od sebe. Divák si v takových místech při bouřlivém smíchu a potlesku na otevřené scéně připadá jako v roce 1988. Ano – už se zase tleská politickým narážkám, už zase publikum potřebuje svou divadelně-politickou katarzi.
Nejzajímavějším režisérovým zásahem do hry na hraní Hamleta se jeví práce s postavou Hamletova přítele Horatia, kterého princ dánský v Shakespearově textu mimo jiné žádá o promluvu s Duchem Otce, neboť „ty jsi vzdělanec, mluv s tím!“. I u Míčovny je Horatio zprvu jediným svědkem příčiny strategického útěku Hamleta do šílenství, postupně se ale jeho postava odkrývá jako vnitřní hlas svědomí či alterego možná objektivně šílícího Hamleta. Horatio je Hamletův odraz, Hamletův „Duch“, jako by tím režisér naznačoval, že toto „mezi-bytí“ Ducha (je i není, existuje i neexistuje, jako záznam Otce v mobilu), v němž se pohybuje zavražděný král, je vždy již tak či onak každý z nás.
Letní shakespearovské slavnosti mají tedy v Hamletovi zábavnou hru s několika náznaky inspirativní divadelní imaginace. Co v něm ale chybí, je uvěřitelná práce s nutností splatit dluh smrti (života), která Hamleta žene a ničí, jako touha, kterou nelze zkrotit a nikdy naplnit. Tento Hamlet (Vajdičkův, Pleslův) splácí pouhou hrou hry, jíž však chybí shakespearovská osudovost tragédie. Proto i pomsta smrti Otce nakonec vyznívá jako čirý letní rozmar...
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
