Rozkoš – Libušina lázeň

Představa koupající se Libuše nám může splynout s řadou vyobrazení, která představují koupající se bohyni Dianu. Také ona se koupe se svými družkami, krásnými mladými dívkami. Ale propojení mezi antickou bohyní a legendární Krokovou dcerou je nejasné. Patrně je to prastarý archetyp, který byl řadou kultur variován do různých mytologických obrazů.

Lidé donedávna tůňku skrytou nedaleko silnice nazývali Libušinou lázní. Podle pamětníků tu bylo kdysi v zemi nalezeno několik dlouhých dubových trámů. Je zajímavé, že kněžna Libuše má v pověstech často nějakou souvislost s vodou. Jezírko v Libušíně, Vltava, nad kterou se tyčil Liběhrad, Libušino jezírko v Kouřimi, tajemná Libušina lázeň na Vyšehradě, a mohli bychom ve výčtu pokračovat.

A tak by nás mohlo napadnout, že stará báje o Libuši není pouze mýtickým příběhem o první české kněžně, ale o dávném slovanském kultu, jemuž zasvěcená žena sloužila. Vždyť byla věštkyně a její sestry hadačky a kouzelnice. Možná v tom spočívala Kosmova úprava faktů, o nichž mohl vědět daleko více než my. Jenomže katolický hodnostář pro starou víru neměl sebemenší pochopení. V jeho době byla ještě příliš živá, a tak bylo jistější se o ní příliš nešířit.

V našich pověstech přežil vodní kult v pověstech o hastrmanech a vílách. Vodní svět je v nich popisován jako svět paralelní k pozemskému. Vypjatá sexualita vílích tanců by mohla být vzpomínkou na extatické iniciační obřady či rituály související s plodností. I v Rozkoši něco takového existuje. Pověst souvisí s vysvětlením názvu obce. Nejedná se o rusalky, ale o stejně líbezné družky Libušiny. Vypráví se totiž, že právě u cesty vedoucí kolem Rozkoše směrem na Liběhrad Libušiny společnice přepadávaly muže směřující k lysskému hradu. Že by půvabné loupežnice byly předchůdkyněmi dívčí války? Nikoliv. Dávná pověst je najednou velmi frivolní. Stát se jejich zajatci bylo asi přáním každého muže. Se zajatými nebožáky, kteří jistě čekali od bojovnic to nejhorší, se Libušiny družky měly v rozkoši oddávat milostným hrám…