Romeo Castellucci: Demokracie je slovo, které ztratilo svůj jas
Slavný italský režisér Romeo Castellucci uvedl na festivalu Pražské křižovatky představení své nejnovější inscenace „Democracy in America“. Podrobně jsme se mu věnovali v Mozaice.
„Demokracie v Americe“ je název politologického díla francouzského sociologa Alexise de Tocquevilla z první poloviny 19. století, ve kterém autor zkoumal povahu demokracie, její klady i zápory. Toto dílo inspirovala předního italského režiséra Romea Castellucciho k vytvoření stejnojmenného scénického díla. Představení „Democracy in America“ bylo uvedeno na 1. ročníku festivalu Pražské křižovatky, který pořádalo pražské Národní divadlo.
Představení Democracy in America bylo inspirováno dílem sociologa Alexise de Tocquevilla. Proč jste si vybral právě toto téma?
Téma demokracie je velmi silné. O demokracii se dnes diskutuje na všech frontách – politických, společenských i filozofických. A jelikož toto téma zajímá i mne, zaměřil jsem se na zkoumání vztahu a rozporu mezi demokracií evropskou a takzvanou novou demokracií, která se utvářela ve Spojených státech amerických. Proto jsem také sáhl po knize Alexise Tocquevilla, která je jakousi snad až entomologickou studií takzvané nové demokracie. V tomto díle dochází jeho autor k závěru, že americká demokracie nemá nic společného s demokracií, která se utvářela v antickém Řecku. Že ta americká vznikla na jiných základech, náboženských, venkovských a dalo by se říci místy až primitivních. Tento jeho závěr jsem já zobrazil ve své inscenaci.
Taoufiqa Izzedioua: Kdybychom se více zabývali duchovním životem a méně náboženstvím, nebylo by na světě tolik válek
Festival 4+4 dny v pohybu uvedl v pražském Divadle Archa představení En Alerte marockého choreografa Taoufiqa Izzedioua. Rozhovor s ním vám přinesla Mozaika.
Odkazujete k dějinám americké demokracie konkrétními i silně abstraktními divadelními prostředky. Jaký je váš osobní názor na pojem demokracie ve 21. století?
Slovo demokracie musíme zkoumat i z mytologického hlediska. Protože existuje i takzvaná mytologie demokracie, která nedopovídá pravdě. Ve Spojených státech amerických se utvářela demokracie i na základě otrokářství a vyhlazování původního indiánského obyvatelstva. A z tohoto hlediska je pojem demokracie dost problematický. A demokracie je problematická i v současné době. Co dnes znamená vláda lidu a moc lidu, když je lidmi permanentně manipulováno. Je to slovo, které ztratilo svůj jas.
Tvrdíte, že Democracy in America není inscenace o politice. Ani ji nereflektujete. Vaše postavy řeší vnitřní konflikt, zápas mezi emocionálními potřebami a prostým pudem sebezáchovy. V inscenaci Demokracy in America hraje 18 žen a žádný muž. Co vás vedlo k tomuto dramaturgickému rozhodnutí?
To vychází už ze samotné četby Tocquevillovy knihy Demokracie v Americe. Jednu obsáhlou kapitolu věnuje pouze ženám. A to se do té doby ještě nestalo, aby nějaký sociolog věnoval tolik prostoru jenom ženám. Všiml jsi, že síla a postavení žen v Americe byla zvláštní, ale dosti patrná. Rozhodl jsem to proto tematizovat i ve své inscenaci. Mít soubor složený pouze z žen, to přináší takový zvláštní, řekl bych až elektrický náboj – je to kombinace síly a křehkosti.
Rozhovor se Semjonem Byčkovem, novým šéfdirigentem České filharmonie
Ředitel České filharmonie David Mareček podepsal v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem.
Pod hlavičkou souboru Socìetas Raffaello Sanzio jste vytvořil v inscenaci Democracy in America estetizovaný pohled na otázky svobody ve formě, jakou na našich scénách nenajdeme. Vyznačuje se konstantním dialogem mezi zvukem a obrazem.
Obraz i zvuk jsou stejně důležité. Divadlo, to je jedna emotivní vlna, která působí na diváka. Je to obraz i zvuk zároveň. Některé zvuky obsahují obrazy, některé obrazy zase zvuky. Já se pokouším, aby tyto dvě entity vytvářely jednotu. Do těchto vztahů se nejintenzivněji nořím, když vytvářím operu. Usměrnit sílu účinku obrazu a hudby v opeře, to jako řídit zaoceánskou loď - velmi krásné, ale také nebezpečné.
Jako režisér se nevyznačujete jedním rukopisem, ale formy a přístupy rád střídáte.
Stává se mi, že přecházím od jedné formy ke druhé. Někdy se mezi nimi prohloubí rozpor. Někdy je to dokonce překvapující. Nicméně já ten moment překvapení mám rád. Snažím se neutíkat k tomu, co umím. Rád hledám v umělecké práci něco neznámého, něco, co mi uniká. Jinak hrozí, že všechna má díla budou stejná a já ztratím zapálení pro uměleckou tvorbu.
Čtěte takéČtverec. Povýšená moc společnosti ve filmu Rubena Östlunda
V současném umění se hovoří o posouvání hranic. Tato fráze už dnes téměř ztratila na významu, vyčpěla. Není smysl umění spíše v objevování hranic? Za jakou mez byste v divadle nevstoupil?
Umění je o hranicích, jde o jejich hledání. Nemluvím o jejich překračování, ale spíše o hledání hranic nových. Umění hranice potřebuje. Slovo svoboda nemá v umění žádný smysl. Nicméně limity umění se mění, o čemž svědčí i dějiny. Hranice se posouvají dopředu i dozadu, oběma směry. Pro mě je v umění nepřekročitelná mez skutečného násilí. V divadle nesmí být prolita pravá krev.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
